Sysel a chřestýš
Několik důmyslných obranných triků odhalili vědci u amerického sysla skalního. Tento hlodavec se brání před útokem chřestýšů tím, že jim nabízí falešný cíl v podobě "rozehřáté" oháňky. Využívá dokonce pachové kamufláže a "voní" se pachem svlečených chřestýších kůží. Kdyby dnes žil Ezop, měl by pro bajku "O syslovi a chřestýšovi" témat habaděj.
Sysel skalní (Spermophilus beecheyi) si vysloužil ve své americké domovině označení "zemní veverka". Není divu. Hnědě zbarvený hlodavec dlouhý až půl metru se veverce v mnohém podobá. Nejvíce asi huňatým ocasem, který zabírá více než polovinu z délky jeho těla. Na rozdílů od veverek neobývá sysel koruny stromů, ale drží se hezky při zemi. Vyhrabává si důkladné zemní nory, ve kterých přespává zimu a zjara v nich přivádí na svět mláďata.
K úhlavním nepřátelům sysla skalního patří hadi. Hlodavec se jim brání ze všech sil. Dospělý sysel se dokonce dokáže postavit chřestýšovi tváří tvář a je-li zahnán do úzkých, neváhá hada kousnout. Raději si ale od jedovatého plaza udržuje odstup. A to navzdory faktu, že dospělý sysel dokáže uštknutí chřestýšem přežít. Mnohem vnímavější jsou k hadímu jedu mláďata. Rodiče je proto před hady úporně brání. Například tím, že kopnou útočícímu hadovi písek do obličeje.
Vědci často pozorovali sysly, jak při střetu s chřestýšem mávají svým huňatým ocasem, ve kterém se přitom roztahují tepny. Ocásek se zvýšeným přítokem krve zahřívá. Obvykle se povrchová teplota ocásku pohybuje kolem 22°C. Při intenzivním mávání stoupá jeho teplota na 28°C. Je zajímavé, že při útoku zmijí nechávají sysli ocásek na pokoji.
Zoolog Aaron Rundus z University of California v Davisu došel k závěru, že pohyb ocásku má upoutat pozornost chřestýše, který sleduje kořist pomocí infračervených čidel nacházejících se v malých jamkách pod očima. Zmijím tento orgán reagující na vyzařované teplo chybí. Rundus ověřil svou teorii pomocí robotického sysla, který věrně napodoboval tvar i povrch těla živého hlodavce. Ocásek měl robot pohyblivý a vyhřívaný. Vědci konfrontovali robota s živým chřestýšem. Někdy nechávali ocásek studený a jindy jej zahřívali.
Do nory, kde se skrýval robotický sysel s ohřátým ocáskem, lezl chřestýš velmi opatrně. Většinu času, který s robotem strávil, setrvával had v obranné pozici. Buď byl stočený do klubíčka, nebo zvedal hlavu a připravoval se na výpad jedovými zuby. V některých případech had dokonce rozechvěl "chřestítko" na konci ocasu, což je chování, které se při střetu s robotem s chladným ocáskem nikdy neobjevilo. Zvláště účinné je mávání ohřátým ocáskem v noře, kde je tma a had se nemůže orientovat zrakem. Tam je "teplý pohyblivý přízrak" ve strašení chřestýšů zvláště účinný.
Někteří sysli skalní se uchýlili v boji s chřestýši i k pachovému maskování. Samice žvýkají svlečenou starou kůži chřestýšů a slinami pak potírají jak sebe, tak i svá mláďata. Skýtá jim takto získaný hadí pach nějakou ochranu?
Rundusova kolegyně Barbara Clucasová testovala chování chřestýšů při kontaktu se savým papírem "navoněným" hadí kůží, syslí srstí nebo oběma zvířecími "parfémy". Pach sysla hady lákal. Hadí pach je nezajímal. Stejně netečně se chřestýši stavěli i ke směsici syslího a hadího pachu. V přírodě tedy může sysly "navonění" hadí kůží chránit, protože hadovi "parfémovaný" sysel nevoní příliš chutně.
Převzato z Českého rozhlasu Leonardo
