Srpnové události v podání Jarmily Šulcové

V r. 1968 mi bylo 31 let, měla jsem stejně starého manžela a tříletého syna. Obývali jsme byt v Praze na Žižkově společně s mojí maminkou. 21. srpna nebyla ale naše rodina pohromadě. Chlapeček byl s manželovými rodiči na chatě u lesa v malé vesničce poblíž města Sázavy, maminka byla s tetou na rekreaci v Mariánské v Krušných horách. Manžel a já jsme byli v Praze, už jsme měli po dovolené a chodili jsme do práce

Probuzení. Toho osudného dne nás v časných ranních hodinách probudilo dunění letadel. Divili jsme se, co se to děje, bylo to dost hrozné, ale domnívali jsme se, že jsou to jen ohlášené manévry. Po chvíli někdo důrazně zvonil u dveří. Manžel šel otevřít ještě v pyžamu. Byla tam naše sousedka, která bydlela v bytě nad námi; s její rodinou jsme udržovali velmi přátelské vztahy. Byla uplakaná a divila se, že ještě nic nevíme. Řekla, abychom si pustili rozhlas, tam že se o tom vysílá, že nás přepadli. Kdo? Němci? Ne, přece Rusové! Tak se to tehdy říkalo. Co to má znamenat? Taková zrada! A co bude dál? Rozhlas jsme poslouchali celé ráno a řídili se jeho radami: mj. ani vlásek nezkřivit, ani vodu nepodat a chovat se, jako kdyby se nic nestalo. Ale pokud by k tomu byla příležitost, vysvětlovat těm "chlapcům", kteří sami netuší, proč jsou tady, že u nás nejde o žádnou kontrarevoluci, ale pouze o snahu po nastolení "socialismu s lidskou tváří".

Cesta do práce. Do práce jsme šli společně a pěšky. Na ulicích byl klid, občas projelo auto se spuštěným klaksonem a s naší vlajkou (jak nám připadala krásná!). Až v Riegrových sadech jsme viděli prvního. Stál na střeše malého domečku uprostřed parku (byla to bývalá mlékárna, která sloužila i jako vyhlídková terasa, takže tam byl přístup po schodech zvenku). Měl vedle sebe kulomet a v ruce pušku. Mířil na nás a volal: "Brat, tuda nělzja" a ukazoval, kudy to máme obejít. To oslovení ve spojení s namířenou zbraní nám připadalo směšné, tak jsme se zasmáli a on se taky smál. Možná měl dojem, že z nich máme radost. To jsme tedy neměli. Později jsme se dozvěděli, že ve vinohradské sokolovně v Riegrových sadech měli štáb. Na Václavském náměstí už to bylo horší. Myslím, že tam byly obrněné transportéry a tanky, ale nepamatuji si, jestli už byla rozstřílená budova musea. Asi ano. U sochy sv. Václava byl shluk lidí. Na podstavci stál miláček Emil Zátopek, rozčileně odsuzoval to, co se stalo a podával lidem ruku. Se slzami v očích jsme si s ním také ruku podali. Vidím to jako dnes.

V práci. Pracovala jsem tehdy v laboratoři jednoho výzkumného ústavu na Národní třídě. Manžel mě doprovodil až ke vchodu. Do práce přišli všichni, kdo právě neměli dovolenou, převlékli jsme se do bílých pracovních oděvů, ale ten den jsme nepracovali. Seděli jsme kolem rozhlasového přijímače a se vzrušením jsme pozorně sledovali vysílání. Byl tam také kolega z vedlejšího oddělení, můj kamarád, se kterým jsem se znala už od studií. Měřil téměř dva metry. To zde má svůj význam. Když totiž začali v rozhlase hrát naši národní hymnu, už jsem to nevydržela; měla jsem pocit, že ji slyším naposledy. Usedavě jsem se rozplakala na rameni svého výše jmenovaného kamaráda, takže když hymna skončila, měl rukáv košile úplně promáčený.

Na Národní třídě byla po obou stranách řada aut plných vojáků (už nevím, jestli tam byly také tanky) a z půdních oken budovy Akademie věd na nás mířily hlavně kulometů. Nebyl to příjemný pocit.

Pod okny v laboratoři jsme měli psací stolky se skleněnými deskami. Když jsme se chtěli podívat z okna, museli jsme klečet na těchto stolcích. Vzpomínám si, jak jsem se tam drápala a při tom si o sklo rozřízla koleno. Takže jsem také prolila několik kapek krve. Kdyby bylo jen to!

Viděli jsme, jak prostředkem ulice pobíhal jakýsi muž s nějakou legitimací v ruce a provolával: "Ja geroj Savětskovo sajuza." Pro toho to musel být obzvlášť velký šok. Přišel k nám předseda ZV ROH a vyzýval nás, "děvčata", která uměla rusky, abychom šly ven a promluvily s těmi vojáky. Dlouho jsem se nenechala pobízet. V pracovním bílém oblečení jsem šla k jednomu autu s vojáky. Byly to spíš děti, drobní chlapci evidentně asijského původu. Vypadali hrozně, byli zřejmě strašně unavení, hladoví; musím přiznat, že mi jich bylo upřímně líto. Vždyť na tom byli snad ještě hůře než my. My (tehdy) měli alespoň svou hrdost. Zeptala jsem se, kdo je velitel. Mluvila jsem rusky, tedy alespoň jsem se domnívala, že je to ruština. Vstal mladý pohledný muž v brigadýrce, byl podobný Gagarinovi. Zeptala jsem se, proč přišli, že jsme přece přátelé. Odpověděl, že přišli udělat pořádek. To mě rozčílilo, ale zůstala jsem navenek klidná. Snažila jsem se vysvětlit, že u nás žádný nepořádek není. Použila jsem výrok "eto agromnaja gluposť". Nevím, kde jsem to vzala, ale asi to znělo legračně, protože se mírně zasmál. Byl docela sympatický. Náhle mu ale ztvrdly rysy a téměř neznatelným gestem mě upozornil, abych se podívala vlevo. Tam stál starší muž v důstojnické uniformě a asi ze vzdálenosti jednoho metru na mě mířil pistolí. (Snad to byla pistole, vůbec se nevyznám ve střelných zbraních.) Třásl se po celém těle, i ta ruka se zbraní se mu silně třásla. Něco takového jsem ještě neviděla; byl rozčílen na nejvyšší míru. Opakovaně mě vyzýval, abych okamžitě odešla. Už nevím, jestli jsem řekla, nebo si jen myslela, že jsem nic špatného nedělala, jenom hovořila. To ale bylo tehdy zřejmě to nejhorší. Nejsem žádný hrdina, ale musím po pravdě říci, že jsem se ani moc nebála. Byla ve mně nějaká zvláštní síla. Pochopila jsem ale, že to s tím střílením myslí vážně, a tak jsem se klidně vrátila do budovy. Dnes nevím, jestli to moje "hrdinství" mělo nějaký význam, asi ne. Možná, že to odnesl ten mladý "komandir".

Kolem poledne mě telefonoval manžel. Pracoval na lékařské fakultě. Byl velmi rozrušený. Říkal, že tam vozí náklaďáky s našimi raněnými, a že je ošetřují. Zakázal mi, abych šla sama domů (chodilo se pěšky), že se pro mne zastaví, až budou hotovi. Ostatní moji kolegové šli dřív z práce a já vyhlížela z okna manžela. Nemohla jsem se dočkat, trvalo to dlouho. Občas za mnou přišel kolega inženýr z vedlejšího oddělení, který přijel ráno do práce na kole. Ptal se, proč nejdu domů. Vysvětlila jsem mu, že čekám na manžela a on řekl, že mě tam samotnou nenechá. Když jsem konečně viděla manžela přicházet, zašla jsem za panem inženýrem, že už je to v pořádku. Poděkovala jsem, krátce jsme se rozloučili, on sedl na kolo a vyrazil směrem na Plzeň. Později jsem se dozvěděla, že ještě týž den emigroval. Na kole!

Další dny. Další dva nebo tři dny mi manžel pod vlivem zážitků z prvního dne zakázal chodit do práce. Celý den jsme s milou paní sousedkou (o které už jsem se zmínila na začátku) seděly u radia, spravovaly punčochy a poslouchaly, co se kde děje. Zlatý rozhlas! Připadala jsem si jak v květnu 1945. Zatím jsme ještě neztráceli naději, zejména díky rozhlasu. Teď nevím, jak to bylo možné. Ano, pane Nohavico, "ještě že člověk neví, co ho čeká". Tím, že jsem byla doma, přišla jsem o další události na Národní třídě. Jeden můj kolega na výzvu z rozhlasu v poledne rozezvučel kostelní zvon. Okamžitě vtrhli do budovy sovětští vojáci a prohledávali místnosti. Do laboratoří se neodvážili, protože je zarazily symboly radioaktivity na dveřích. "Zvoníka" ale dopadli a odvedli. Na ulici ho předali našim policistům, aby ho zatkli. "Esenbáci" ho odvedli za roh do Bartolomějské ulice a hned ho propustili. Tehdy jsme ještě táhli za jeden provaz. (Toto ale vím jen z vyprávění.)

Cesta na chatu. Na víkend jsme jeli autem s bratrancem na chatu za synem. Jelo se ve "štrůdlu" a hodně pomalu, protože za Prahou byly sovětské vojenské hlídky, které prohledávaly vozy i zavazadla. Nevím, co hledali, ale proběhlo to hladce, dokonce snad zaznělo i "spasibo", ale tím už si nejsem jistá. V Posázaví bylo klidno, v malých vesnicích věděli o celé události jen z rozhlasu.

Krušné hory. Maminka z Krušných hor telefonovala, že je v pořádku, že se jim nic neděje. Byly s tetou ale v šoku, když potkávaly tanky a obrněná auta. Nemohly pochopit, jak je možné, že nás tak najednou zase obsazují Němci.

Tankisti. Když už jsem zase chodila do práce, šla jsem se podívat k vinohradské sokolovně. Tam stála dlouhá řada tanků a u každého voják v rudém baretu. To už nebyli zoufalí drobečkové, ale urostlí, sebevědomí chlapíci, kteří si mě posměšně prohlíželi, zřejmě proto, že jsem měla na klopě výraznou trikoloru. Ti dobře věděli, že mi to není nic platné a co nás čeká.

Následky. Co pro nás srpen 1968 znamenal, je všeobecně známo. Především obrovské zklamání a ztrátu naděje. Byl to nejhorší zážitek v mém životě. Citově bych to přirovnala k úmrtí rodičů; tolik to bolelo. Ztratili jsme také řadu přátel a známých včetně mého "poplakaného" kamaráda, kteří emigrovali. Tehdy výhradně z politických důvodů. Nikdo nevěděl, co přijde. Přišla doba dvacetiletého temna, které se jmenovalo normalizace, přesto, že nic nebylo normální.