Srpen od Pavla Ficka

Psáno kdysi (možná jste ještě nebyl/a na tomto světě), proto mějte pochopení - je to jen fragment popisu doby.

Jak jsem prožil 21.8.1968

Ú V O D
Asi by to chtělo začít někdy (ale kdy?) dříve než v Srpnu, protože kořeny této události sahají až ke Kafkovské konferenci 1967. Celé to dynamické období nadějí, zrady a počátku normalizace 1967 až 1969 se nazývalo "krizové roky", pak následovala normalizace a reálný socializmus. K celému období bych dokázal dlouho mluvit, protože jsem politikou žil od nejútlejšího dětství již od konce války pod vlivem rodičů (otec byl aktivní národní socialista v Šumperku) a za nenahraditelné účasti "lampového" radia, omezím se však jen na ty své prožitky, které mají přímou souvislost se "vstupem". Budou to vzpomínky zpaměti, neboť můj archiv vzal za své při zřícení našeho domu 29.2.1976 v Husově ulici č. 11 vlivem podmáčení nosných zdí (odfláknutá zedničina německých stavitelů 19. stol.+ nedostatečná údržba OPBH), přesto však si troufám tvrdit, že docela přesné, neboť následující události poznamenaly mé myšlení a škálu hodnot pro celý zbytek (?) mého života.

P R O L O G
..."slušní" Němci (neboť není Němec jako Němec, ale Němec - komunista NDR je už něco, jak jsem poznal 30.12.68 při výsleších na přechodu Hřensko - našli totiž v mém Trabantu níže zmíněné fotky a mouku na české knedlíky) nám nepokrytě fandili. Při návratu 15.8.68 jsem pozoroval s obavami kolony vojenských vozidel na krajnicích z Pirny až ke Hřensku - bylo to úplně jasné, ale pražští komunisti spali nebo zvali (Brežněv přece na jaře řekl: "éto váše dělo"). ...bez rádia už se nedalo jít ani přes ulici - tak byla doba těhotná událostmi a informacemi.. Pozn.: informací jsou jen taková uspořádaná data, která slouží k budoucímu rozhodování = noviny jsou běžně plné zpráv, neobsahují však žádné informace - zkuste pomocí třeba Mladé Fronty rozhodnout, co s volnými 400.000 Kč.

P E R I P E T I E
Dne 20.8.1968 večeřím v Grandhotelu Zlatý Lev nedaleko náměstí. Je tam taky jakási minivýprava západoberlínských filmařů, kteří se nemohou dorozumět s obsluhou. Má němčina přišla vhod. Pak domů a jako obvykle uléhám (nemohu sdělit kde, ale kousek od slavné Liberecké radnice navržené architektem podle vídeňského vzoru) a pouštím si ČRo (Sláva Volný - písničky s telefonem, husté zprávy), jako obvykle usínám aniž bych radio vypnul. Náhlé probuzení: "Občanům ČSSR: včera 20.8. po 23 hod. překročila vojska... zachovejte klid, jsme okupováni..." prvá myšlenka je, že je to sugestivní rozhlasová hra (jako Orson Wells (POZN. REDAKCE - Orson Welles, režisér hry, autorem knižní předlohy byl H. G. Wells), Válka světů v r.1939 v USA), ale rychle procitám, je skoro půlnoc a na nové ruzyňské letiště přistávají Antonovy s okupanty v červených baretech. Poprvé v životě vidí elektronicky zasouvané vstupní dveře a střílí ...

Neváhám a běžím na nedaleké náměstí Dr. E. Beneše k radnici. Město je pusté, jen asi 5 nechápajících flamendrů se motá z nočních podniků. Přijíždí motocykl Dněpr (reparační BMW) s přívěsným vozíkem a vysazuje regulovčíka - zřejmě mají nevhodné mapy, protože chtějí vést dopravu úzkými uličkami středem města (ulicí Dubčekovou, úředně ovšem Moskevskou), místo obchvatem trochu vedle ulicí Ludmilinou. Za ním již transportéry s motorizovanou pěchotou. Pak tanky! Všechna velká vozidla s bílými kříži na horních "palubách" kvůli leteckému rozlišení od stejných typů čs armády. Dva podroušení flamendři nechápou naprosto, o co jde (je to dělnická třída - předvoj společnosti) a hulákají nazdáááár! a vyskakují na projíždějící pancéře. Naopak jiní dva "Máničky" pochopili a rozebírají lešeňové podlážky (pozemní stavby Liberec) z fasády radnice a házejí je na projíždějící vozidla. Sem tam dostane některý okupant po hlavě, zvláště jeden na BMW, ale jedou dál. Zároveň přijíždí mikrobus VW s filmaři z Berlína, vytahují sodíkový halogen a kameru. Ostré světlo oslepuje vyjevené tankisty, kamera běží. Mezi tanky se objevuje černá volha, zastavuje, vystupuje důstojník a střílí z pistole do dlažby náměstí. Odražený svítící projektil zasahuje jednoho flamendra, ten zbrocen krví padá, nikoliv mrtev, jen raněn. Němečtí filmaři jej zvedají a filmují jeho zkrvavené tělo. Okna všech bytů jsou již otevřená, sbíhají se rozespalí lidé.

Obraz se dále nemění - transportéry, tanky, autocisterna. Objevuje se esenbák - "co budeme dělat? Nic, čekáme rozkazy, zatím jen udržujeme pořádek podél trasy průjezdu okupantů." A natahují tam provaz jako při průjezdu Závodu míru. Potkávám velitele štábu Civilní obrany okresu, ing. Kasala. Protože jsem (jakožto stavař) pomocníkem náčelníka štábu STCHS, ptám se: Veliteli, co budeme dělat? Krčí rameny: Čekat na rozkazy. " Ale vždyť každý rok cvičíme tři dny napadení nepřítelem?! - Nejsme doopravdy napadeni - kdyby chtěli, jsme už rozsekaní, čekej, vojáci taky jen čekají".

Odcházím do práce (Chrastavská 24, jen kilometr vedle), vracím se s mým tranzistorákem a fotopřístrojem. Náměstí a přilehlé ulice jsou přeplněné pobouřenými lidmi. Mezitím se na střeše hotelu Praha (tehdy ovšem Krajský projektový ústav) usazuje štáb (snad krátkého filmu Praha ?), který včera přijel filmovat památky města (slavnou secesní kavárnu Pošta, zámek Skloexportu). Místo toho filmuji černobíle průjezd okupantů okolo radnice. Asi v 8 hod mám plný film a vcházím (spolu s kolegyní Tylovou) do podloubí, kde je Fotografia vd a jiné obchody. Vtom rána, prach a tma. Prchám ven - tank neopatrnou jízdou zachytil sloup podloubí a strhl část domu na sebe. Rozzuření občané hází na pancíř cihly z trosek, okolo projíždí autocisterna, jedna cihla zasahuje řidiče, ten strhává stroj do podloubí a drtí stehenní kosti místního tělesně postiženého, který na podloubí pravidelně prodává noviny. Chlap jako hora vedle mne z prachu a trosek vystupuje na stupátko autocisterny, otevírá zevnitř dveře (kliky zvenčí byly před invazí odstraněny), vytahuje vyjeveného okupanta a táhne ho za ruku pryč. Rus prosí, ale zároveň se svléká z uniformy a prchá. Uniforma zůstává v ruce chlapa a později je přibita na vchod radnice. Přijíždějí tři sanitky Š 1202 z nedaleké nemocnice, dobrovolníci odklízí trosky, řidiči sanitek vytahují raněné. Zasypaný tank couvá z trosek a najíždí na sanitky stojící za ním. Sedám do jedné, ale motor již nelze natočit, někdo mne vytlačuje i s deformovaným vozem z dosahu tanku. Vidím zřetelně, jak se z otevřeného poklopu vysunuje ruka s pistolí a střílí do vzduchu. Panika, někdo zase "koupil" odraženou střelu. Průjezd na Prahu je dokonale zablokován nepojízdnou cisternou (ta je později odtažena tahačem Pozemních staveb do Pavlovické zatáčky), takže okupanti stojí skrz celé město (přijeli z NDR) a jejich nervozita roste. Lidi je přesvědčují tak dlouho, až začnou znovu střílet do vzduchu - opět několik lidí je raněno, dva přímo na náměstí zabiti (to však nevidím, neboť je to za radnicí).

V okamžiku střelby jsem potkal na podloubí "poctivého" dělnického komunistu Jana Pospíšila, který si dodatečně udělal průmyslovku a zastával již 10 let funkci vedoucího výroby celého podniku. Je o 20 let starší než já, pochází z Orlických hor, děti nemá. Ležíme v prachu trosek za pilířem podloubí a kolem fičí kulky, kupodivu nemáme strach a bavíme se do toho mumraje: já:"Teď chápu co je patriotizmus" kdyby nám dali zbraně, jdu na ně a ne že by mi byla republika cizí". On: "Teď jsem přestal být komunistou, měl´s tehdy pravdu!" Později byl zbaven funkce, ale dosloužil do penze v podniku v nižším zařazení.

Mezitím ovšem město i stát musí fungovat: vlaky jedou, obchody jsou otevřené, fronta na benzin jako vždy když se něco děje, o pořádek se starají chuligáni (dnes bezdomovci? a pobudové), kteří hlídkují ve spacích pytlích před vchodem do radnice (kdyby dnes naši impotentní představitelé angažovali např. skiny, aby lovili kapsáře a pobudy...), starosta Moulis od nich dostává šerifskou hvězdu a slib poslušnosti, OV KSČ připravuje přechod do ilegality. Okupační ZV ROH (tedy i já) + vedení podniku (tedy i já) stále zasedá - máme na stavbách lidi, materiál na cestě... Havel s Třískou byli kdesi na České chalupě a mluvili do místního rozhlasu (nevím co), bývalý přítel Jirka Ješ (PKO Lidové Sady) byl neznámo kde a události se řítily - víte kam.

Filmový dokument pořízený ze střechy hotelu Praha je po několika dnech jako týdeník v kinech, jeho jednotlivé záběry prodává každá trafika.

Kde je ten film dnes, je záhadou, musí ale být, protože záběr tanku demolujícího dům na náměstí v životní velikosti byl vlevo ve vchodu výstavy u Hybernů po Listopadové pseudorevoluci.

K A T A R Z E , K R I Z E, FINIS nekorunuje OPUS
......otec mne učil co dělat, když po tobě jdou: Změň bydliště, dokonce až na Slovensko (pokud budeš národovec), když je skutečně zle. A tak jsem šel: nejprve do ČSUP (uranového průmyslu) - "Československý uran slouží míru" bylo na střeše novostavby pod nádražím. Vedli to Rusové, kterým jsem stavěl byty a doly, mají všechny naše geologické průzkumy. Zdokonalil jsem se ve školské ruštině (job tvoju mať, sukin synu) taky díky pátému dílu Švejka (jak prožil VŘSR a stal se Legionářem) - hodí se to stále, neboť široká ruská duše touží po jediném: světovláda pod jakýmkoliv praporem. Z počátku to bylo úžasné, protože tam pracovali bývalí vězni z 1948, ČSUP budoval výrobu palivových článků na Zbraslavi, ale pak zašili generálního ředitele Bočka - vyskočil z Pankráce a za 3 dny (!) mluvil ze Svobodné Evropy z Kanady (po Listopadu se vrátil jako stavební podnikatel) a pak už bylo stále hůře (v Hamru zašili plánovací oddělení) a tak já 1974 do Prahy. Bláhoví co zůstali (nechoď, ekonomická reforma poběží dál, říkali mi), neboť pak zaplakali. V Praze se řadový Niemand ztratí v davu, nesmí ovšem vyskakovat, ale držet krok a pysk. Rána sice opět přišla (od vedoucího), ale i zezadu od "blízkých".