Spitfire - létající legenda
Před sedmdesáti lety, 5. března 1936, vzlétl pod ozančením K 5054 z letiště Eastleigh nedaleko jihoanglického přístavu Southampton první prototyp později proslulé stíhačky Spitfire. Stroj byl výtvorem jediného muže, Reginalda Mitchella (1895 - 1937), šéfkonstruktéra malé letecké továrny Supermarine v Southamptonu. Proslavil se svými závodními plovákovými letouny, které mezi světovými válkami překonaly řadu rychlostních rekordů. Z jejich konstrukce, zejména stroje Supermarine S.6, jenž v roce 1934 získal Schneiderův pohár, také vycházel při návrhu nové stíhačky. Největší slávy své stíhačky se ale R. Mitchell nedožil, 11. června 1937 prohrál čtyřletý boj s rakovinou.
Pojmenování Spitfire však jeho duchovní otec R. Mitchell nesnášel, sám navrhoval například "Shrew" (rejsek). Slovo "spitfire", jak novou stíhačku pokřtil sir Robert MacLean, ředitel podniku Vickers, mateřské společnosti továrny Supermarine, pochází až z Alžbětinských dob, kdy označovalo "zvláště ohnivé a divoké osoby, zejména ženy". Jisté je, že díky elegantní stíhačce se slovo Spitfire zapsalo do historie.
Pro mnohé piloty znamenala stíhačka Supermarine Spitfire lásku na první pohled. "Byla nádherná. Když se do ní posadíš, staneš se její součástí. Prostě sen," prohlásil Robert Doe, jedno z britských stíhacích es Bitvy o Británii. Spitfire chytil za srdce nejen piloty, ale i širokou veřejnost. Rychle se stal symbolem naděje a pomáhal přeměnit nejtemnější chvíle Spojeného království v "jeho nejskvělejší hodinu". Také doba od pádu Francie v červnu 1940 do začátku "blitzu", tedy masových nočních náletů Luftwaffe zejména na Londýn, bývá často označována jako "léto Spitfirů". Není proto divu, že heslem celonárodní sbírky kovů pro válečný průmysl bylo "Hrnce pro Spitfiry"!
Mnozí ale tvrdí, že jeho společník na válečném nebi, věrný Hurricane, byl však lepším letounem. Na počátku července 1940 mělo ostatně britské Královské letectvo k dispozici 347 Hurricanů a jen 160 Spitfirů a oficiální záznamy dokazují, že Hurricany měly během Bitvy o Británii na svém kontě více sestřelů nepřátelských letadel než jejich legendární rival. Na druhé straně na Spitfiru již 16. října 1939 pilot 603. squadrony sestřelil první německý bombardér - Junkers Ju 88 - nad územím Británie. Vůbec první sestřel během války ale zaznamenal Spitfire 74. squadrony již 6. září 1939. K zemi však omylem poslal dva Hurricany od 56. squadrony...
Ministerstvo letectví sice objednalo již 3. června 1936 310 Spitfirů, ale zároveň také 600 Hurricanů. V květnu 1938 ministerstvo zvýšilo objednávku Spitfirů na 500 kusů, ale zpoždění již nešlo tak rychle dohnat. První jednotkou RAF vybavenou Spitfiry se stala 19. squadrona na základně Duxford, která byla později také prvním domovem československých stíhačů. Později sloužil na téměř všech bojištích druhé světové války. Chránil obležený ostrov Maltu, bojoval v severní Africe i na Dálném východu proti Japoncům. Ti ostatně měli před vypuknutím války velký zájem o jeho koupi! Jako jeden z mála zahraničních letounů sloužil dokonce i v Americkém válečném letectvu.
Celkem bylo vyrobeno na 22 tisíc kusů Spitfirů nejrůznějších typů a modifikací (oproti asi 14 tisícům Hurricanů), na 200 "přežilo" až do dnešních dnů, z nich je asi 50 letuschopných. První typy Spitfirů dosahovaly rychlosti až 570 kilometrů v hodině, poslední dokázaly překonat i hranici 700 kilometrů za hodinu. Dočkal se i námořní verze zvané Seafire. Stal se jedním z nejlepších a nejúspěšnějších stíhacích letadel druhé světové války. Byl jedinou stíhačkou, která se vyráběla před válkou, během ní a i po jejím konci. Svojí elegancí, obratností a rychlostí však stále udivuje i současné návštěvníky leteckých dnů.
Největšího uznání se mu ale možná dostalo z úst nepřítele. Když během Bitvy o Británii dostávala Luftwaffe stále větší rány, zeptal se říšský maršál Göring svého stíhacího esa Adolfa Gallanda, co by pomohlo bitvu vyhrát. Gallandova odpověď byla stručná: "Dejte nám Spitfiry!" Jako první z československých stíhacích perutí RAF dostala Spitfiry Mk I v květnu 1941 paradoxně poslední vzniklá - 313. squadrona. Od podzimu téhož roku však již na Spitfirech výkonnější verze Mk V B létali piloti všech třech československých stíhacích squadron. Se Spitfiry Mk IX se také po konci války v Evropě, v srpnu 1945, vrátili do osvobozené vlasti. Legendární britské stíhačky sloužili krátce, pod označením S-89, v československém letectvu. V roce 1948 bylo 50 "československých" Spitfirů prodáno do Izraele. Výrazně pomohly přežít nově vzniklému státu v první arabsko-izraelské válce!
Do srdcí našich pilotů se Spitfire nesmazatelně zapsal. S láskou na něj vzpomínali i po šedesáti letech. "Já ani tak nemusím Spitfire vidět, mně stačí, slyším-li ten krásný zvuk jeho motoru," svěřil se v Duxfordu v roce 2002 tehdejší předseda Svazu letců svobodného Československa v zahraničí František Elston (1922 - 2005) při sledování dvoumístného Spitfire, jehož "knipl" ovládala pilotka Carolyn Grace. "Když jsem viděl, jak skvěle Carolyn Spitfire pilotuje, omládl jsem alespoň o padesát let," přiznal se František Elston, který za války sloužil u 313. československé stíhací perutě.
Technické parametry Supermarine Spitfire Mk V B:
Motor: Rolls-Royce Merlin V-12
Výkon: 1 096 kW ve 2 820 metrech
Výzbroj: dva kanóny Hispano HS 404 ráže 20 mm, 4 kulomety Browning ráže 7,70 mm, 2 bomby o hmotnosti 113 kg nebo jednu 230 kg
Rozpětí křídel: 11,23 metru
Délka: 9,12 m
Výška: 3,86 m
Maximální rychlost: 605 km/h
Maximální dolet: 760 km
Maximální letová výška: 11 300 m
Stoupavost: 13.5 m/s
Cena prvního prototypu: 14 637 liber