Soužití s vlky v dobách minulých
RNDr. Jan Andreska hovořil v Magazínu Natura o historickém vývoji početnosti vlčí populace v českých zemích. Zatímco pes je lidmi milován, vlk bývá odedávna považován za nepřítele lidí i stád. Přitom, každý pes má s ním shodných 99,9 % genetické informace.
Proč člověk vlky hubil, až se ocitli na pokraji vyhubení?
V době, kdy člověk hubil vlky, ta situace byla poněkud jiná, a sice vlků v naší přírodě žilo hodně a z lidského pohledu až moc. Člověk je od doby, kdy se stal zemědělcem a pastýřem, s vlkem nepřítel. Vlk znamenal pro stáda největší nebezpečí.Už v antické literatuře vystupuje vlk jako zvíře člověku zásadním způsobem nepřátelské a tenhle vztah se nikdy nezměnil a trvá až dodneška.
A jsou s tím pochopitelně potíže, lidé hubí i vlčí populace, ze kterých se zachovalo už jen velmi málo jedinců. U nás vlci už nějakých 150, možná 200 let prakticky nežijí. Našel jsem si v literatuře informace o úlovcích vlků, abych zjistil, kde se vlci vlastně lovili a v jakých lokalitách se zachovali nejdéle.
Nejstarší zmínka o vlcích, kterou máme k dispozici, pochází z roku 1044 z Buchlovska, z Moravských úvalů. Výskyt vlků byl tak veliký, že se dostal do kronik, protože hladové vlčí smečky tehdy ohrožovaly lidi i domácí zvířata.
Naopak, v kterém roce bylo možné ještě na našem území potkat vlka?
Ony ty zmínky o posledních vlcích jsou vlastně nesmyslné. Mluvilo se o posledním vlku Šumavy, Vysočiny, Beskyd. Jenže pokud někde žije rozmnožující se populace, jednotliví vlci jsou tuláci, které zima vyžene z hor.Vydávají se za svojí kořistí, což jsou stáda vysoké spárkaté zvěře, která v té době také sestupují z hor do nížin. Tímto způsobem se vlci dostávají daleko od svého původního areálu. Léta jsem žil v domě, ve kterém byl ten poslední šumavský vlk vystavený – byl ulovený na Lipce v roce 1874. Považoval jsem ho jako posledního vlka celého regionu, až když jsem si začal sepisovat záznamy, zjistil jsem, že žádný poslední vlk vlastně není. Pokud vedle nás vlci žijí – v Polsku, na Bílé Rusi, na Ukrajině, na Slovensku, tak se k nám dostanou, protože v krajině existují jakési vlčí koridory, po kterých se vlci dlouhodobě pohybují. V současnosti tedy důsledně směrem od východu k západu, na západě jim ovšem většinou hrozí zastřelení.
Člověk tedy považoval vlka za svého nepřítele. Jak ho lovil?
Snaha o ulovení vlků byla dlouhodobá a byla často marná. Vlci jsou zvířata opatrná, a dříve než byly vynalezeny střelné zbraně (první lovecké kulovnice se objevují zhruba někdy kolem roku 1500), člověk měl k dispozici jen oštěp, luk a šípy, tenata a smečku psů. Těmito prostředky sice vlky šlo lovit, ale nešlo je v žádném případě vyhubit. Existuje prastará zmínka o vlčích jamách, je z roku 1268, tehdy Přemysl Otakar II. nařídil vykopat vlčí jámy u každé vsi v království a líčit tam na vlky živou husu nebo sele.
Pojem vlčí jámy známe i z map. Můžete tento poměrně známý pojem vysvětlit? Jak to zařízení vypadalo?
Vlčí jáma je prastará metoda, kterou člověk používal odedávna nejen k lovu vlků, ale i jiných zvířat. Jednalo se o padací zařízení, stejný princip dodnes využívají některé přírodní národy. V podstatě je to velmi jednoduché – vykope se díra (někdy byla na dně vybavena dřevěným kůlem, pozn. red.) a přikryje se k jemnějšími větvemi - vznikne místo, kterého si nepozorné zvíře nevšimne. Na druhou stranu si toho nemuseli všimnout ani lidé, takže nakonec jámy způsobovaly v krajině víc problémů než užitku. Když se na to podíváme z hlediska zápisů, zjistíme snadno, na kterých místech vrchnost nařídila vlčí jámy vykopat. Takový záznam pochází z vimperského panství z doby, kdy tam ještě vládli Egenbergové, zhruba okolo roku 1700. Bylo tam vykopáno 18 vlčích jam, ale fungovaly spíš jako past na jeleny, protože po celou dobu, co byly jámy v krajině umístěny jako lovecký prostředek, se nepodařilo chytit jediného vlka, zato v nich uvízlo 8 jelenů. Totéž se podařilo i hraděti Slavatovi, který se vypravil z Telče na lov do blízkého okolí. Asi dva kilometry od Telče spadl do vlčí jámy, strávil tam dosti chladnou noc a modlil se za svoji záchranu. Ráno ho našli dřevorubci, promrzlého a vyčerpaného. Tehdy se zaslíbil, že vstoupí do kláštera, což také učinil a udělal významnou církevní kariéru. Ale rod Slavatů vymíral, sourozenci, kteří postupně umírali bezdětní, ho prosili, aby z řádu vystoupil a rod zachránil. On jim vzkázal, že svět a dějiny se budou muset obejít bez Slavatů.
Jak je možné, že dodnes tyto jámy najdeme na mapách?
Vlčí jámy byly vybudovány důkladně, byly vydřevené, byly hluboké a bylo nutné je mít v krajině připravené pro okamžik, že by se vlci v oblasti znovu objevili, takže jejich životnost byla dlouhá. Když se vlci z krajiny ztratili, začali se jámy zasypávat a propadat, dřevo uhnívalo. Dnes nenajdeme v krajině vlčí jámu jako takovou, výjimkou jsou jámy, které měly kamenné stěny. Najdeme jen toponyma. Názvy se dostaly do map při prvních mapováních někdy před 200 lety.
Kromě ochrany lidí a stád, jaký užitek mohl přinést lov vlků?
Narozdíl od medvěda, který se využil prakticky celý, od masa a kožešiny po žluč a sádlo, z vlka byl pouze dvojí užitek. Vlčí kožešina byla velmi oblíbená a ceněná, dodnes se používá na lemy různých oděvních doplňků. Nesráží se na ní pára a nenamrzá. Proto, když se podíváme na přírodní národy dalekého severu, ti používají okolo oděvu ze sobí kožešiny vlčí lemy. Druhým užitkem bylo zástřelné – za zastřelení vlka se platilo ještě ve 20. století. Ulovení vlka bylo nepochybně pracné, zástřelné bylo na různých panstvích různě vysoké, ale byly to hotové peníze, což byla do 19. století na venkově docela vzácnost.
