Setkávání

Sotva se narodíme, čeká nás nepřeberné množství oslňujících setkání. Je to setkání se světem a jeho kvalita nás na celý život poznamená. Jak své dny postupně naplňujeme, setkání neubývá, spíše naopak. Setkání jsou někdy ojedinělá, významná a překvapující. Jindy si setkání sotva všimneme, tak se nám zdá nedůležité, a po řadě let můžeme názor změnit. To, když jsme setkání promarnili, nepochopili, a minuli jsme to, co mohlo být zásadní. A to se již blížíme k setkáním neuskutečněným. Často se na ně vymlouváme. Používáme přitom kouzelného slůvka "kdyby", které je tajemném šémem k našemu neuskutečněnému štěstí. Kdybych se tak setkal...

Setkání na sebe často navazují ve zřetelných řetězcích, které nás tajemnými články poutají k minulosti, spojují naše osudy s dávno zapomenutými životy těch před námi, ale také nás mohou nevysvětlitelně propojit s doposud neznámou budoucností. Návazná setkání nás vedou ke vzdálenému cíli, jenž mohl vytyčit kdosi před dávno námi, jehož jméno by nám nic neříkalo. A přece jsme se s jeho stínem setkali, mihl se, než jsme se stačili ohlédnou zmizel v nedohlednu. Tedy tam, co za nedohledno považujeme.

Častá jsou setkání, která považujeme za náhodná. Připomínají kulečníkovou partii při níž se koule od sebe odrážejí v nepředvídatelných úhlech a zase se k sobě vracejí. Na první pohled je to zcela nesmyslné, zpočátku zábavné, nakonec jen a jen nudné. Myslím ovšem z hlediska těch koulí, mohu-li hovořit jejich jménem. Náhodnost těkavých pohybů a setkání se může zdát jen a jen nesmyslná. Z hlediska hráče je tomu zcela jinak. Právě tak je to s náhodnými setkáními, jen nám chybí znalost pocitů hráče, jenž se s velkou chutí sklání nad zeleným suknem našeho bytí. Třeba právě tuto část partie považuje za neodolatelnou...

Dá se říci, že každé setkání má svůj smysl.

Nejsou jen setkání s lidmi, setkáváme se přece s věcmi, s krajinami, s Bohem, ale i s ďáblem, s nečekanými poznatky a formujícími vědomostmi, s názory. Všechna setkání, i ta nejobyčejnější a přehlédnutelná, formují to, čemu tak nepřesně říkáme náš život. Mluvíme-li o setkání, musí dojít na neuvěřitelné. Takže...

Krátce před Vánocemi mě oslovil náruživý sběratel tajemných kamenů, abych mu dal nějaký tip na jednu z jeho náročných expedic, které vždy, bez ohledu na roční dobu, absolvoval cyklisticky. Protože jsem právě narazil v cenné regionální literatuře z počátku 20. století na zprávu o podivných "obětních mísách" na Sedlčansku, poslal jsem ho tam. Jednalo se o velice nejasný popis místa, kde balvany s vyhloubenými mísami měly být. Nedošlo mi, že je to nadlidský úkol, stejný jako když pohádkový král a majitel sličné princezny pošle prince pro tři zlaté vlasy děda Vševěda.

Netušil jsem ovšem, že obdivuhodný nadšenec a milovník kamenů vyrazí na Boží hod. Dopravil se do nejbližší stanice a dál vyrazil na kole. Byl to snad jediný skutečně mrazivý den této zimy. Ten, kdo režíruje naše skutky, si někdy dá opravdu záležet. Zejména na detailech.

Představme si tu bizarní situaci. Cyklista projíždějící opuštěnou a promrzlou krajinu na první vánoční svátek, kdy přejedení obyvatelé české kotliny zapínají televize a cpou se před jejich lákavými programy nabitými obrazovkami. Krajina je liduprázdná, nevlídná, mrazem do sebe uzavřená. Badatel znovu a znovu čte popis místa, který jsem mu naskenoval ze staré knihy. Všechno je po stu letech jinak!

V naprostém zoufalství, které pochopí jen stejně zatvrzelý nadšenec, se stane cosi podobného zázraku. V okamžiku naprosté beznaděje se na obzoru objeví dvě postavy. Krajina ožila. Nebyli to pastýři spěchající k betlémskému chlévu, ale dvojice starých lidí. Cyklista k nim dojel, slušně pozdravil, a hned se vyptával na kameny s mísami. Stařík mu okamžitě začal vykládat, že ty kameny byly tamhle a že před padesáti lety je odtáhly a rozstříleli, patrně na štěrk. Byl naprosto přesný a v nejmenším se nedivil, kde se tu zimní cyklista vzal a proč dávno zaniklé kameny hledá. Byla to přece samozřejmost. Spočívala v tom, že když jediný člověk na této planetě hledá ztracený posvátný kámen, musí potkat jediného člověka na této planetě, který o něm ví všechno.
Stalo se na Boží hod vánoční roku 2006.

Existují setkání, na která čekáme celý život a třeba marně. Číhá na nás však ještě jedno osudové setkání, bez něhož bychom mnohé propásli - je to setkání s námi samými. Neměli bychom ho propást...