Sdružení "Bojovníci rozhlasu"

Na slavnosti promluvil za ministra národní obrany armádní generál Karel Klapálek, zástupce ministra informací Dr. Burian, člen Svazu národní revoluce ing. Pluhař, předseda akčního výboru Bojovníků rozhlasu major Emil Maiwald a ústřední programový ředitel Československého rozhlasu Dr. Mirko Očadlík. Celý průběh akce byl pochopitelně přenášen prostřednictvím radiových vln.

Odhalení pamětní desky padlých bojovníků a obránců rozhlasu bylo dlouhodobým desideriem spolku „Bojovníků rozhlasu“, který byl založen v roce 1946 za účelem sdružovat účastníky bojů o rozhlas. Tento spolek byl oficiálně zařazen do Svazu národní revoluce jako 12. odbočka Sdružení pražských barikádníků. Po stránce organizační mělo sdružení svého předsedu, místopředsedu, jednatele, pokladníka, sociálního referenta, účetního a členský výbor. Spolek sídlil v budově rozhlasu a jejím předsedou byl zvolen Emil Maiwald, místopředsedou Václav Kopecký a jednatelem Antonín Štěpánek, kterého později vystřídal Bohumil Marek. Spolkovou pokladní a účetní agendu vedli František Dvořák a Antonie Brabcová. Členský výbor zastupovali: Jan Havlík, Antonín Hanzík, Bohumil Horák, kpt. Ladislav Horyna, Ludmila Karásková, Rudolf Kaftan, Jan Komárek, Mikuláš Konyk, Josef Kutík, Václav Měšťák, Karel Preisler, Václav Procházka, Bohumil Řezníček, Miloslav Řehořek, Josef Soukup, ing. Antonín Toufar, František Veverka, ing. Anatol Volfson.

Hlavním posláním Bojovníků rozhlasu byla finanční a charitativní podpora pozůstalým a osvětová činnost. Za tímto účelem byl zřízen „Fond pro zraněné a pozůstalé po bojovnících rozhlasu“, který byl veden u tehdejší Legiobanky. Spolek dále pořádal pro své členy společenské akce, plesy a přednášky. Bojovníci rozhlasu měli nárok na plakety a čestné odznaky, které byly vyráběny z obecného kovu, některé odznaky byly pozlacené či stříbrné.

Podle litery stanov se mohl stát členem ten, kdo aktivně prokázal bojové nasazení v průběhu bojů o rozhlas ve dnech 5. - 9. května 1945. Každý, kdo chtěl vstoupit do řad Bojovníků rozhlasu, musel vyplnit dotazník o bojové činnosti, v němž uváděl místo, čas a průběh svého nasazení. Dále bylo třeba doložit jména a adresy svědků. Tyto údaje byly následně předány příslušné prověřovací komisi, která definitivně určovala, kdo může být přijat.

Rok 1948: Vyškrtnuto 468 členů

Dnes můžeme jen těžko určit celkový počet členů spolku, neboť ne všichni aktivní bojovníci měli zájem o členství. Podle dochovaných archivních dokumentů vyplývá, že spolek evidoval k 1. lednu 1948 celkem 1102 členů. Mezi členy bylo posmrtně přijato 90 osob, jež položily svůj život v boji o rozhlas. Po únoru 1948 bylo, pravděpodobně z politických důvodů, vyškrtnuto ze seznamu 468 jednotlivců, ačkoli zápis ze členské schůze ze dne 13. listopadu 1948 říká, že byli vyškrtnuti pouze ti, kdož nepodali akčnímu výboru čestné prohlášení nebo neměli odpovídající bojovou činnost.

Odbočka Bojovníků rozhlasu byla k 31. prosinci 1949 jako samostatná odbojová složka zrušena a od 1. 1. 1950 vplynula do Sdružení bojovníků za svobodu (SBS). Jak plyne ze zápisů členských schůzí, členové spolku se scházeli i v průběhu roku 1950, tehdy ale už jen jako členové dobrovolného historického sdružení.