Sarah Bernhardt: Nezdolná dáma z Muchových plakátů
Dlouhých osm let čekala na úspěch. A pak se stala hvězdou Belle Époque. Byla podmanivou femme fatale i odvážnou patriotkou. V padesáti letech hrála Janu z Arku, v pětapadesáti Hamleta. V sedmdesáti jí amputovali nohu. V duchu svého celoživotního mota, které znělo „Navzdory!“, ale už rok na to burcovala francouzské vojáky přímo na frontě.
Hlavním důvodem, proč se patnáctiletá Sarah rozhodla jít na herckou konzervatoř, byla snaha uniknout svatbě, kterou jí chystala matka. Byla studentkou sice entusiastickou, ale nijak výjimečnou. Navíc svou drobnou tělesnou konstitucí zdaleka neodpovídala tehdejším kritérium krásy. Začátky její kariéry tak byly krušné. Po nějaké době se jí sice podařilo získat angažmá v Comédie-Francaise, ale její tamní herecké výkony procházely bez povšimnutí. Měsíce, roky.
Karta se obrací
Až jednou se přeci jen její jméno dostalo na přetřes, ovšem za okolností vpravdě skandálních: zfackovala svou o poznání známější kolegyni. Co na tom, že jen bránila mladší sestru, která se pro malichernost stala terčem vzteku primadony – z titulních stránek novin putuje Sarah rovnou na ulici. Právě v této bezútěšné době si osvojuje své celoživotní moto: „Quand meme! Navzdory!“. To ji drží nad vodou. A záhy i její novorozený syn Maurice. Jeho otcem není jen tak někdo, ale rovnou belgický princ. A třebaže rodinné štěstí se nekoná, Sarah se dostává alespoň finanční podpory.
V roce 1866 se uchytí v divadle Odéon. Jak už je zvyklá, ze začátku neúspěch střídá neúspěch. Až do momentu, kdy jednoho večera dorazí výhradně studentské publikum. A to je Sarah nadšeno. Obrat v dobré následně stvrzuje představení Chodci – sólo dvou hereček, kde Sarah představuje 17ti letého florentinského trubadúra. Úspěch je fenomenální. Sám císař Napoleon III. si dokonce vyžádá soukromé představení v Tuilerijském paláci.
Sarah ve válce poprvé: Postel pro budoucího generála
Chvíli na to se rozhoří francouzsko-pruská válka. V Sarah vždy dřímalo silné patriotické cítění, které se teď naplno projeví. V momentě, kdy se boje přiblíží Paříži na dosah, zřizuje svépomocí lazaret, kde dnem a nocí pečuje o raněné. Podmínky jsou těžké a provizorní, přesto nemocnice praská ve švech. Jednoho dne je přivezen mladý voják, jediná postel ale není volná. Sarah mladému studentu polytechniky bez váhání přenechává své provizorní lůžko. Po uzdravení se voják osmělí požádat Sarah o fotografii na památku. Dá mu ji i s věnováním: „Ferdinandu Fochovi v přátelské upomínce od Sarah Bernhardt.“ Ani jednoho v tu chvíli nenapadne, že se za pětačtyřicet let znovu potkají. Bude to kousek od Marny, opět za války a tentokráte přímo na bojišti.
Se světem u nohou a miliony v kapse
Přicházejí další role – španělská královna ve hře Victora Huga Ruy Blas, Madame de Belle-Isle Alexanda Dumase nebo dokonce Hamlet. Podniká turné po Anglii, nadchne Ameriku. Když se ze Států vrací do Evropy, přiváží si s sebou přes dva a půl milionu franků. Je jednou z nejbohatších hereček své doby.
Charismatické Sarah také neodolá spousta mužů – mezi jinými údajně Viktor Hugo nebo Sigmund Freud. Sama se vášnivě zamiluje a provdá za krásného mladého Řeka Damalu s hereckými ambicemi a slabostí pro morfin. Z lásky mu pronajme divadlo. Závislost ho ale požírá stále víc a nakonec v pouhých 32 letech umírá. Sarah je tou dobou pětačtyřicet. Smutek pomáhá zahnat další výrazná role - Johanka z Arku. Úspěch je opět celosvětový. Kromě už dobře známé Ameriky s představením zavítá třeba do Austrálie. Po návratu kupuje divadlo Renaissance. Právě s tímto obdobím je spjata spolupráce s Alfonesem Muchou. Plakáty, které pro Sarah a její scénu vytvořil, jsou dnes již ikonické.
Se Zolou za Drayfuse
Těžší chvíle pro herečku nastávají koncem devadesátých let, když se po boku Emila Zoly veřejně staví na obranu Alfreda Dreyfuse v notoricky známé aféře. U opačné strany tím probudí až hysterickou nenávist, kterou mnozí neváhají dávat najevo slovními insultacemi během představení. Divadlo Renaissance musí být dokonce na několik dní zavřeno. Čas ale ukáže, že ani tato „defavorizující“ občanská angažovanost nemůže Sarah zlomit vaz. Naopak, kapacita Renaissance nedostačuje, a tak herečka zakládá novou a větší scénu, která nese její jméno.
Na prahu šedesátky přesvědčivým adolescentem
Třebaže divadlo je pro Sarah vášní, realizuje se i jako sochařka, spisovatelka, malířka a neodolá ani zcela nové umělecké oblasti – filmu. Objevuje se například v Hamletově duetu, promítaném na pařížské Světové výstavě. V témže roce má premiéru hra L’Aiglon – Sarah v ní představuje mladého exilanta, syna Napoleona, snícího o návratu do Francie a převzetí trůnu. Fascinované publikum oceňuje nejenom schopnost 56ti leté herečky ztvárnit mužskou roli, ale dokonce se přesvědčivě převtělit do adolescenta.
Sarah ve válce podruhé: Bez nohy na bitevním poli
Na počátku roku 1914 dostává Sarah trochu s předstihem dárek k sedmdesátinám - Řád čestné legie. Zároveň se ale zhoršuje bolest v koleni, která ji trápí už nějakou dobu. Až tak, že sama herečka navrhuje amputaci: „Prosím uřízněte mi nohu kousek nad kolenem. A neprotestujete: zbývá mi možná ještě dobrých deset patnáct let života. Tak proč mě odsuzovat k patnáctiletému trápení a k nečinnosti?“ 22. února podstupuje operaci. Během rekonvalescence vyzkouší nespočet protéz, ale žádná jí nevyhovuje. Uchýlí se tedy k poněkud archaickému řešení a nechává si vyrobit nosítka ve stylu Ludvíka XV. A vrhá se znovu do práce. Stejně jako před čtyřiceti lety i tentokrát v ní válka probouzí silné patriotické cítění. Natáčí dokument Naši (Ceux de chez nous) a realizuje dramatickou báseň Katedrály, která propůjčuje řeč francouzským vybombardovaným katedrálám. Imobilní Sarah se ujímá role katedrály ve Štrasburku. Nespokojí se ale s klasickou realizací. Cítí, že daná situace si žádá víc. S představením se vydává za vojáky na frontu.
Více než symbolické zakončení patriotické mise
Po návratu z turné po bojišti realizuje film Francouzské matky (Méres francaises) a hru Z divadla na frontu (Du theatre au champ d’honneur). V srpnu 1916 pak Sarah vyráží do Ameriky přesvědčit tamní veřejnost o nutnosti vstupu do války po boku spojenců. Její agitační tour přeruší až hospitalizace v březnu 1917. Jen co se zotaví, ve spanilé jízdě pokračuje. V dubnu Amerika vstupuje do války. S pocitem uspokojení by se byla bývala mohla vrátit domů. Ale zůstává. Od srpna 1917 do října 1918 projíždí s představeními Katedrály a Z divadla na frontu stovky měst. Až pak zamíří zpět do Evropy. A datum jejího návratu je více než symbolické: v Havru se vyloďuje přesně v den uzavření příměří, 11. listopadu 1918.