Šabat je nejdůležitější židovský svátek

Šabat je opravdu zvláštní den, o tom například svědčí už jen to, že jednotlivé dny týdne nemají v hebrejštině vlastní název – pouze se počítají. Neděli se tak říká den první, pondělí den druhý a tak dále. Pouze sedmý den má vlastní jméno - šabat. V něm celý týden vrcholí.

Podle moudrých Talmudu je šabat přímo jesod ha-emuna, tedy základ víry. Nejde o přehánění. Nejvznešenější myšlenky a ideály judaismu nacházejí v šabatu své vyjádření.

Šabat upozorňuje, že práce není povinnost, ale právo a výsada. Sedmý den stvoření v Tóře připomíná vrchol Božího díla. Tím, že člověk na šabat ustane v práci, zdrží se tvořivé činnosti, je svým způsobem jako Bůh: pánem svého díla, nikoliv jeho otrokem. Člověk je dle judaismu Bohu partnerem při stvoření. Svými činy v něm stále pokračuje, protože stvořitelské dílo nebude nikdy zcela skončeno. Svět se proměňuje, na lidech záleží, jak bude vypadat. Zachováváním šabatu však člověk dává najevo, že se ve svém počínání řídí Božím řádem. Že se svých schopnosti a moci nesnaží využít jinak než ve službě Bohu.

Dále je šabat v Tóře označen jako den odpočinku. Druhým požehnáním šabatu je tedy menucha – odpočinek. Jakákoliv tvořivá činnost je na šabat zapovězena. Nejde však při tom jen o odpočinek fyzický, ale spíše o navození určitého duchovního stavu. Člověk se osvobozuje od všedních starostí a požadavků, je mu dán zvláštní čas, kdy se může soustředit na dary, kterých se mu dostává. Jsou jimi společenství rodiny, slavnostní jídlo, nerušený rozhovor, zamyšlení nad Božím slovem, ale třeba i odpolední spánek. Toto vše přispívá k oneg šabat – potěšení ze šabatu.

Šabat je podle Tóry zaručen také služebnictvu, dokonce i zvířatům. Vše živé si je před Boží tváří rovno. Šabat je tak též oslavou lidské rovnosti a důstojnosti, osvobozuje. Oprošťuje od úzkostí všedního dne, ale je též předobrazem budoucí dokonalé svobody v čase Mesiáše. Právě proto se v souvislosti se šabatem často připomíná osvobození, které stojí na počátku cesty k této svobodě – osvobození z egyptského otroctví.

Konečně k plnému prožití šabatu patří rovněž vědomí, že ho člověku dal přímo Bůh. Je to ostatně jediný posvátný den jmenovaný v Desateru. Na šabat spolu s Božím požehnáním tedy člověk může zakoušet obzvláštní pocit Boží blízkosti. Sedmý den týdne je znamením smlouvy mezi Bohem a jeho lidem, vyjádřením vzájemného věčného pouta.

Kvůli tomuto všemu se den odpočinku nazývá i svatým šabatem. Je oslavou Boha, lidské svobody a rovnosti, vznešenosti lidské duše, zvýrazněním moci ducha nad hmotou. Podle talmudského traktátu Šabat je den odpočinku pro lid Izraele „vzácným darem z pokladnice Božího domu“. A velký židovský buditel Achad ha-am, který žil v 19. století, vyjádřil význam šabatu pro židovské společenství snad ještě pronikavěji: „Nikoliv Židé uchovali šabat,“ pravil, „ale šabat uchoval Židy“.