Robert Tamchyna: O tradici, Masarykovi a také o naději…
Co si pamatuju, tak je spolu srovnávali. Možná ještě žijí pamětníci těsně porevoluční chvíle, kdy prezidenta Václava Havla na zámku v Lánech posadili na koně a snad mu i tu jezdeckou čapku dali, jen aby obraz tatíčka byl po letech dokonalý.
Nikdy jsem tu fotografii neviděl, ale Václav Havel to dával jednou k dobru, když vyprávěl, jak z něj jeho okolí chtělo udělat prezidenta v duchu Masarykovy tradice. Aspoň vnějškově nebo na známky. Každý byl přece úplně jiný, a zatímco jednomu slušelo koňské sedlo a bílý oblek, druhý měl raději svetry a do obleků se mu nejprve vůbec nechtělo. Škoda jen, že se tahle fotografie Václava Havla někde ztratila.
Ale je to samozřejmě jenom střípek, banalita, leccos by se naopak určitě ke srovnání našlo. Přinejmenším fakt, že Masaryk stál v čele nově vznikající a prezident Havel zase v čele obnovené demokracie. Martin Putna ve skvělém Duchovním portrétu Václava Havla, v samotném závěru té knihy, např. srovnává duchovní a státnické vize Havla a Masaryka v tradici krále a císaře Karla IV., a jejich plány na povýšení Čechie do roviny duchovního a morálního centra evropského a světového významu.
Kdo ví, možná i Václav Havel bude mít, stejně jako T. G. Masaryk, vlastní zákon. A zítra jeho tělo Pražskému hradu odevzdá stejná dělostřelecká lafeta, která před lety doprovázela pohřeb prezidenta Osvoboditele.
Václav Havel by možná se svým sládkem z Audience dodal: „Tady pijeme pivo všichni. To už je taková tradice,“ ale na druhou stranu taky všichni dobře víme, jak je síla tradice a symbolů nesmírně důležitá. A tak stejně jako paní Olga Havlová po dlouhých letech vrátila pravý smysl a obsah zaprášenému titulu první dáma, tak se i teď Česká republika vrací k tradici státního pohřbu svého prezidenta.
S každým rokem mezi námi ubývá těch, kteří si pamatují to seifertovské „kalné ráno r. 1937“ a např. moje generace „Husákových dětí“ si jen matně vzpomíná na pohřeb odstaveného prezidenta Svobody, kterému moje maminka neřekla jinak než pan generál a táta měl celé rozloučení za jedno velké divadlo.
Včera večer jsem se byl projít Prahou a malý kousek od svíčkami rozzářeného podchodu na Národní třídě jsem potkal paní Danu Němcovou, předsedkyni správní rady výboru dobré vůle Olgy Havlové. Letmo jsme se pozdravili. A co taky víc. Její oči jsou hluboké, co je znám. A jak dobře znaly Václava Havla! Ale zdálo se mi, že něco z jejího pohledu jsem našel i v tom dlouhém zástupu smutku, který se od kostela sv. Anny/Pražské křižovatky táhl Liliovou ulicí až na Betlémské náměstí.
Díval jsem se do těch tváří a pozdravil i ty, které znám a kteří by se jistě mohli rozloučit s prezidentem sami, bočním vchodem, bez dlouhé fronty a čekání. Ale smrt nechce a nezná žádná privilegia. A stejně tak to bylo i včera u Pražské křižovatky. Na místě, které bývalý prezident probudil k životu, aby se mu včera stalo místem posledního rozloučení.
A jestliže platí, že dny mezi odchodem a pohřbem jsou dny, které by měly patřit smutku a našim vzpomínkám, tak potom, zdálo se mi, že i ty dvě hodiny čekání byly pro lidi, kteří se potkali na Starém městě, právě takovou příležitostí zastavit se, přemýšlet o svém životě, o tom, kdo byl a co pro ně znamenal ten mrtvý, kterému chtějí poděkovat. Zastavit se aspoň na chvíli, než se vrátíme zase zpátky do splašené atmosféry předvánočních nákupů.
Ale kdo si, pozorný, všiml toho drobného nápisu na lístku před kostelem, pochopil, že nemůže odcházet jinak než s nadějí. Odedávna totiž stojí proti sobě. Naděje a smrt. To jen zdánlivě bezvýchodná smrt nás zastavila uprostřed předvánočního shonu v adventním čase, snad aby připomněla, jak blízko má ke zrození. Ale naděje jí ústy zemřelého filosofa odpovídá, že je stavem ducha, který dává našemu životu smysl.