Raifský klášter

12. duben 2004

Co si představíte, když se řekne pravoslavný klášter? Soustředěné ticho, klid, uzavřené brány, žádná veřejnost? Možná, že to tak někde funguje, ale čtyři sta let starý Raifský pravoslavný klášter, který byste našli v Tatarštinu, asi osm set kilometrů od Moskvy, žije úplně jinak. Ještě před čtrnácti lety byste na jeho místě našli ruiny, rozpadající se chrámy. A dnes? Stavby dávající najevo bohatství, pečlivost těch, kteří se o ně starají.

Kdybyste se objevili v Raifském pravoslavném klášteře, mohli byste slyšet dětský zpěv. Klášter leží asi osm set kilometrů východně od Moskvy a za jeho branami byste potkali pětadvacet mnichů a dvacet neplnoletých chlapců, kteří mají v areálu svůj dětský dům. Zázemí pro kluky, které našli na ulici, na nádraží, kteří odmala kradli, opíjeli se a hlavně kteří buď ztratili rodiče, nebo ti měli dost velké problémy sami se sebou a samohonkou.

Brána kláštera

Raifský klášter je unikátní už proto, že vydává svůj časopis pro malé i velké, má vlastní internetové stránky, pekárnu, prádelnu nebo taky jediné požární družstvo v Rusku složené z mnichů. Ti kromě případného hašení nedalekého lesa pomáhají vězňům přežít roky za mřížemi, navštěvují dětskou polepšovnu, která je hned za zdmi kláštera. Často jsou hosty centra pro narkomany a alkoholiky. Takový způsob života si vybrali sami. "Samozřejmě, všichni jsou tady dobrovolně a jsou to lidé různých profesí, z různých měst, z různých zemí - z Moskvy, ze Sibiře, z gruzínského Tbilisi, z Uzbekistánu. Nikoho se neptáme, co má za sebou, proč k nám přišel, ale snažíme se mu nabídnout vše, co v osobním životě zřejmě nenašel: klid, lásku k Bohu, přírodě, ke vzdělání a také přátele. U nás lidé najdou místo, kde můžou rozvíjet svůj duchovní život a zároveň pomáhat druhým a učit se od nich," říká otec Vsevolod, představený kláštera.

Usměvavý chlapík s mobilním telefonem, počítačem a kulečníkem ve své pracovně. Prostě moderní člověk. A jinak by to ani nešlo, vždyť řídí malou pravoslavnou vesničku. Nikdo z mnichů za pobyt v ní ale nemusí platit. "Všichni mniši, kteří jsou tady u nás, za nic neplatí, ale také nedostávají žádné peníze. Všechno jde na účet církve. A pokud si někdo z mnichů opravdu nutně potřebuje něco koupit, přijde za mnou a já jako správce kláštera rozhodnu, jestli je opravdu nezbytné mu nějaké peníze dát," vysvětluje Vsevolod.

Raifský klášter

Vždy jsem si myslel, že klášter je místo, kde se koncentruje klid, soustředění lidí, kteří nechtějí být rušeni a rozptylováni. Ale Raifský klášter, stejně jako stovky dalších po celém Rusku, je přístupný veřejnosti. To je běžné? "Jistě, je to normální, protože my se nemůžeme zavírat před bídou, nemůžeme se zavírat před lidmi, kteří od nás očekávají jakýsi druh léčení duše. Přicházejí k nám se svými starostmi, ale také radostmi a naší povinností je si s nimi vyprávět, naslouchat jim. Jezdí k nám studenti teologie, profesoři, my se prostě nemůžeme zavřít před světem," vysvětluje Vsevolod.

Dalším důvodem, proč nemůže uzavřít klášter pro veřejnost, jsou peníze. Pak by už k němu nejezdili politici, slavní a bohatí lidé, byl by konec všem velkorysým darům. A že jich je mnoho, o tom se můžete přesvědčit v dětském domě, o který se klášter stará. Je třípatrový, celý ze dřeva, útulný, v každém pokoji čtyři postele. Je v něm jídelna, knihovna, studovna, prostorná společenská místnost s televizí, i pokoj s počítači. Církev opravdu penězi nešetřila. "Děti se učí v klasické státní škole, kam je každý den vozí z kláštera autobus, který je po obědě zase přiveze zpět. Už byli například na výletě v Bruselu, v Paříži, v Jeruzalémě. Od hodně štědrých dárců děti dostaly domácí kino, elektrické kytary, nahrávací studio, rotopedy nebo dvě morčata a papouška."

Otec Vsevolod mě vede k jedné fotografii na stěně. "Toto je Maxim, teď je mu patnáct let. Když mu bylo sedm, na vlastní oči viděl, jak mu zabili otce. Přímo před ním ho vrahové rozřezali na kusy. Pak zbili i Maxima. Následkem toho dostal epileptický záchvat, levé ucho dodnes neslyší. Ale i tak hraje v souboru na kytaru a nádherně zpívá," dodává duchovní. Maxima jsem pak mezi dětmi vyhledal a zeptal se ho, jak se mu v klášteře líbí. "Je tady krásně, čistý vzduch, ne jak ve městě. Je mi tady dobře. Po škole většinou hraji na kytaru - na elektrickou a na tu klasickou. Můžu si číst, dívat se na televizi, prostě všechno."

Klášterní zeď

A co šestnáctiletý Kosťa? "Tady je mi nejlíp. Můžu se tady učit. Vlastně musím, už vím, že pokud bych se neučil, bylo by to pro mě moc zlé. Víte, dříve jsem nežil moc fajn. Byl jsem v partě, hodně jsme pili, kradli. Už jsem tady čtyři roky, a i když jsem zuřil, když mne sem tehdy přivezli, dnes toho nelituji." Odpověď na otázku, co ale dětem obklopeným vším, na co si vzpomenete, nejvíce chybí, byla jasná. Samozřejmě, že rodiče.

autor: pev
Spustit audio