Puštík bělavý
Sovy jsou nejčastěji symbolem vzdělanosti, ale také zvěstovatelé neradostných událostí. Některé druhy sov bohužel mizí z naší přírody. Takovými vzácnými zástupci jsou puštíci bělaví. Stali se hlavním tématem rozhovoru Světlany Lavičkové se zoologem Romanem Kösslem.
Velmi moudře a pátravě nás sledují čtyři vzácní puštíci. Tihle jsou připraveni na vypuštění do volné přírody?
Jsou to puštíci bělaví, a zrovna tihle čtyři jedinci nejsou určeni k vypuštění do volné přírody. Jsou to dva chovné páry, které využíváme k odchovu mláďat, a ta potom následně vypouštíme do volné přírody.
Puštík byl ovšem dříve u nás běžnou sovou.
U nás máme dva druhy puštíků, nesmíme si je plést. Jednak je to puštík obecný, ten je opravdu běžnou sovou, můžeme se s ním setkat třeba i v městských parcích, a pak puštík bělavý. Ten byl u nás vždycky vzácným druhem, ale celosvětově je poměrně rozšířenou sovou. On má poměrně velký areál rozšíření, zasahuje od střední a severní Evropy přes celou Sibiř až k Japonsku. Třeba na Sibiři je poměrně hojným ptákem. Na tomto obrovském území výskytu tvoří několik poddruhů. A právě středoevropský poddruh je nejvzácnější. Husté osídlení ve střední a vůbec v celé Evropě, ničení lesů a následné ostrůvkovité rozložení lesních porostů napomohlo tomu, že puštík bělavý skoro vymizel. Zrovna naše okolní území, Šumava, je oblastí nejzápadnějšího výskytu tohoto druhu.
Kde se vzaly ty ponuré a tajemné pověsti kolem sov obecně? Říkalo se, že oznamují neštěstí apod.
To se týká hlavně sýčků. Jsou to sovy, které si vybírají za své teritorium odlehlá místa, kde je klid. Tedy často velké opuštěné parky nebo také hřbitovy. Odtud se potom ozývají svým houkáním a mohou vyvolávat tajemné pocity.
Jinak tihle puštíci bělaví jsou sympatická zvířata. Spíš na nás koukají pátravě, kdy už skončíme, aby zase měli klid. Patří mezi agresivnější zvířata?
V době hnízdění to opravdu je agresivní pták, své hnízdo brání velice účinně a silně, to je možná i jeden z důvodů, proč na Šumavě původně vymizel.
Je to nápadná, velká sova, mnohý myslivec ji chtěl získat jako trofej. Navíc tato sova se neschovává, neutíká před člověkem, hlavně právě v době hnízdění. Člověka může v blízkosti hnízda i napadnout. Znají to naši ošetřovatelé, kteří musejí občas v době hnízdění do voliéry vstoupit, že je potřeba se před nimi chránit.
Puštíci bělaví sedí na parkosu a pátravě nás sledují. Ovšem jeden z nich spíš visí hlavou dolů a skoro jako opičák má hlavu vyvrácenou, aby na nás i v této pozici dobře viděl. Je to u nich obvyklá poloha?
Dělají to často ve voliérách, kde mají možnost se zachytit stropu. Na stropě voliéry se snadno uchytí a poloha hlavou dolů jim nevadí. Navíc pohyblivost hlavy u sov je obecně velká (uvádí se až 270 stupňů, pozn. red.). To vše napomáhá tomu, že nás může takto pozorovat.
Převzato z pořadu Máme rádi zvířata ČRo 2 - Praha.