Ptačí ráj

Z vrcholku kopce se otevřel výhled na modrou vodní hladinu. V kamenité krajině s vyprahlou travou a mohutnými pryšci působila jako fata morgana.

"Slyšíš?" šťouchnul do mě Luboš.

Z přijímače se ozývalo slabé pípání.

Žádná fata morgana. Podobně jako v Madhjapradéši opět nádrž, zadržující vodu pro zavlažování polí, a u ní Iristu. Po pravdě trochu jinde, než jsme čekali - ale hlavně, že ho máme! "V tom směru byla ze silnice nějaká odbočka. Snad tam půjde dojet."

Brzo jsme stáli na břehu a dívali se na hladinu plnou kachen a lysek. Proti nám, na bahnitém výběžku, bylo asi dvacet jeřábů popelavých, na mělčině odpočívali nebo se pokoušeli lovit nesyti indomalajští a o kus dál postávalo hejno kolpíků bílých, mezi kterými procházeli ibisové černohlaví.

Dalekohledem jsem začal prozkoumávat vzdálenější místa na protilehlém břehu. Zdálo se mi, že by tam mohl být čáp černý. Ne, dva, dokonce tři!

"Podívejte se dozadu. Je tam vysoký keř a vlevo dva nižší. Tak mezi nimi jsou možná..." Nestačil jsem to dopovědět, protože můj dalekohled popadla snědá ruka. Otočil jsem se a uviděl chlapíka s jiskrnýma očima a mohutným knírem, který měl na hlavě jakýsi pletený fez a v uších po dvou zlatých náušnicích velikosti pětikoruny. Zeširoka se usmíval.

Nechal jsem ho, ať se podívá, a přešel k Lubošovi u stativového dalekohledu.

"Jo, jsou to černí čápi."

Sláva! Teď se dostat blíž, ale co možná nejnenápadněji.

"Ten Maldárec nám určitě poradí," ukázal Ondra na chlapíka s náušnicemi, který se stále rozhlížel mým dalekohledem. "Je to kočovník z kmene Maldárí," vysvětlil, když si všiml našich výrazů. "Říkal, že se jmenuje Viru."

To byl pohled! Viru nás po klikatých a prašných polních cestách vedl na starém mopedu; předváděl akrobatickou jízdu, při které měl nohy všude jinde než na pedálech, a obratnými myškami se vyhýbal dírám. Skutečně jsme ale dojeli na místo, odkud jsme na Irista krásně viděli. Dokonce šlo rozeznat anténku vykukující z peří na jeho zádech - ani jsme k tomu nepotřebovali stativový dalekohled.