První zpráva z Pákistánu (pátek 31. ledna 2003)

Na cestě jsme už víc než 50 hodin, v samotném Pákistánu už skoro 36 hodin, ale po pravdě jsme z něj zatím až tak moc neviděli. Samozřejmě pár lehce exotických zážitků by se našlo (neuvěřitelně vyzdobené náklaďáky, papoušci a kaloni, pivo nalévané z čajové konvice - a ještě jen v čínské restauraci, kontrola detektorem kovu před nástupem do autobusu atd.), jsou však jen náhodně posbírané mezi cestami letadlem, autobusem a auty a hlavně mezi nejrůznějšími jednáními a návštěvami. Vlastně je to symptomem skvělého faktu, že všechno zatím klape daleko lépe, než bychom si vůbec troufli pomyslet.

Před cestou do Pákistánu nás téměř všichni varovali. Mohl bych napsat úplně všichni - nebýt e-mailu, který mi přišel těsně před odletem: "Přál jsem si, abyste se k tomuto kroku odhodlali. Takže jste nezklamali a díky... Není to tam tak hrozné, jak by se mohlo zdát, pokud jste připraveni na nejhorší."

Netvrdím, že Pákistán je bezpečná země (jistě není a jistě nejméně dvojnásob to platí o severu, kde se nachází Kateřinin vysílač). Neříkám ani to, že uspějeme (i když si myslím, že ano :-). Ale fascinuje mě, jak nám vycházejí vstříc pracovníci pákistánského WWF (World Wide Fund for Nature) a jak jejich organizace klape. Ještě do Prahy nám poslali itinerář, který nám připadal fantastický a téměř nerealizovatelný. Jak to ale vypadá, budeme podle něj fungovat a pozítří vyjedeme do údolí Indu (podle některých informací pro cizince prakticky/totálně nedostupného).

Včera večer jsme z Karáčí (asi 25 stupňů a vlhko) přeletěli do Islamabádu (asi 15 stupňů a déšť; kroupy, které napadly před třemi dny, už roztály) a už v 6 ráno místního (= 2 hodiny pražského) času jsme byli na cestě do centrály WWF Pakistan v Lahoru. Po mítinku, kde jsme vedení této nevládní organizace představili Novou odyseu, jsme absolvovali pár exkurzí, které nebyly ani trochu od věci: jednak máme snad všechnu literaturu o avifauně Pákistánu, jednak CD s detailní mapou a satelitním snímkem místa, kde je Kateřinin vysílač. Nemluvě o vizitkách, vyrobených na naše jména, na nichž jsme kromě jiného titulováni jako hosté WWF Pakistan.

Rozsah činností, počet zaměstnanců a rozpočet pákistánského WWF je obdivuhodný. Za všechny příklady pracoviště GISu (GIS = geografický informační systém). Velká místnost asi s deseti počítači, ohromným tabletem, a přístroji, které jsem nikdy neviděl, a v ní digitalizují detailní mapy celého Pákistánu a vkládají do nich snad všechny myslitelné vrstvy. Do mapy oblasti, kde zahynula Kateřina, vložil jeden z pracovníků souřadnice vysílače, další hledal příslušný satelitní snímek. Skláněli jsme se nad monitorem, když Richard Garstang - jihoafrický zoolog, který tady působí - povídá:
"Můžeš přečíst, jak se ta vesnice jmenuje?"
Sklonil jsem se k obrazovce ještě níž - a vidímazbukou napsaný název.
"Č-chi-ro-vaj," hláskoval jsem. "To je ruská mapa?"
"Jistě," povídá Richard. "Nejlepší mapy Pákistánu udělali Rusové."
"Kdy?"
"Asi před dvaceti lety. Je tam všechno. Kudy projedou tanky, kde je pitná voda, kde jsou jaká etnika... Nakreslili je, když uvažovali o tom, že Pákistán obsadí."

Klíčová byla dvě setkání. Před chvílí jsme se vrátili z večeře u Aliho Habiba, ředitele WWF Pakistan, kde jsme prošli a potvrdili itinerář naší cesty. Střídavě by se nám mělo věnovat asi tak deset lidí. V tuto chvíli už nás v Islamabádu čekají zoologové z gilgitské pobočky.

Už odpoledne nás ve své rezidenci přijal pan Ahmed Muchtar, prezident pákistánského WWF. Náš projekt zná pár let, takže jsme si s ním vyjasnili jen pár detailů a chvíli vymýšleli, co by ještě kolem čápů šlo dělat, a pak už nám jen na televizoru velikosti promítacího plátna pouštěl filmy o ptácích a s Lubošem probíral jejich společnou lásku - dropy obojkové. Až když jsme znovu seděli v autě, podíval jsem se na jeho vizitku a došlo mi, proč to asi všechno, přes organizační náročnost, tak klape. U jeho jména na ní byla výrazným písmem uvedena velmi vysoká vojenská hodnost.