Poláci a srpen 68

Lechovi Kaczynskému bylo v roce 1968 devatenáct let a plnil svou občanskou povinnost v jedné vojenské posádce na severu země. Naštěstí jej do Československa neposlali.

"Měl jsem službu u 8. roty 37. pluku v Morongu, od desáté hodiny do dvou. Slyšel jsem startovat letadla z východního Pruska, z Kaliningradu, ale nenapadlo mě, že se něco chystá. Pak jsem šel spát, a v pět ráno nás probudil poplach. Pamatuji si obrněné transportéry - museli jsme se převléct do nových uniforem. Transportéry nás převezly na seřadiště, kde se mi vybavuje hudba Červených kytar, lepší jídlo, které nám dali, a zvěsti, které se rychle šířily. Někdo říkal, že jedeme do Československa, ale později nám oznámili, že vojáci základní služby zůstávají, aby hlídali základnu. Byla to hrozná doba."

Lech Kaczynski se o politiku zajímal od mládí, proto bedlivě sledoval, co se z československých událostí vyvine.

"Podle mého názoru to byl poslední pokus reformovat socialismus. Tento pokus ukázal dobrou vůli Alexandra Dubčeka a navždy po sobě zanechal otázku, co by se dělo, kdyby nedošlo k sovětské invazi. Okolnosti ale nebyly Československu nakloněny: v Polsku zuřila frakční válka mezi komunisty, přišly březnové studentské bouře a první tajemník strany Gomulka ve vlastním zájmu usiloval o intervenci do Československa. To mělo pomoci jeho politickým cílům. Okupace zastavila společenský vývoj v Polsku na mnoho let."

"21. srpen byl velmi špatným dnem i pro polskou historii, bylo to nešťastné období, a já jsem tehdy právě studoval. Samozřejmě, že polský komunismus byl trochu jemnější než český, měli jsme více volnosti a snazší přístup k informacím. Po pádu Gomulky dokonce došlo k jakémusi uvolnění, ale pořád to byl komunismus. Protestů proti okupaci Československa nebylo mnoho, protože naše opozice byla po březnových událostech zdecimovaná. Na polskou účast v invazi jsme ale určitě hrdí nebyli. Pamatuji si, jak k nám do kasáren přijel důstojník, a pokoušel se nám vysvětlit, že intervence byla správným krokem. Rozzlobilo nás, jak se tím chlubil."

Ani bývalý polský prezident Lech Walesa v srpnu 1968 nezůstal stranou.

"Už tehdy jsem za vás bojoval, maloval jsem barvou na zdech nápisy proti okupaci. Nebyl jsem ještě součástí žádné organizované skupiny, byl to můj individuální boj. Proto se o tom nikdy nemluvilo, a ani já jsem se o tom nezmiňoval."

Lech Walesa vnímal Pražské jaro i jako příležitost pro Polsko.

"Měl jsem radost, že se něco pohnulo, a počítal jsem s tím, že my se k tomu přidáme. Myslel jsem si, že vám pomůžeme, ale nevyšlo to. Rusové byli rychlejší. Češi a Poláci se měli spojit dřív, a Rusové by si invazi rozmysleli, protože nejsou tak hloupí. Vy jste ale začali sami, a proto jste neměli šanci zvítězit. Byla to chyba, ale společně jsme tehdy ještě bojovat nemohli, protože nás ničila Státní bezpečnost."

Nositel Nobelovy ceny míru ale nepopírá, že československé události měly pro polskou opozici značný význam. Vzniklo hnutí Solidarita, které zase uvolnilo cestu jiným.

"Byl to řetězec událostí. Bez vašeho boje bychom nemohli mluvit o našich vítězstvích. Na našem hnutí Solidarita si pak díky tomu ruský medvěd vylámal zuby. Pak už medvěd nekousal, vy jste mohli znovu bojovat a nakonec vyhrát, stejně jako jiní. Němci tak mohli vyvrátit berlínskou zeď. To už ale medvěd neměl zuby."

Lech Walesa na rozdíl od většiny polských intelektuálů necítil po 21. srpnu žádný splín. Pracoval jako elektromontér a nad cívkami přemýšlel o tom, jak co nejdřív Rusům vrátit úder.

"Bylo to pro mě jako doping. Říkal jsem si: přijde, sakra, čas, a za všechno zaplatíte. A pořád jsem vymýšlel, jak to udělat, aby ten čas už nastal. Proto jsem pořád bojoval a pořád jsem šel touto cestou."