Podívejte se na přírodu v čase chrutí
Nastal měsíc padajícího listí a s ním i čas chrutí. Nevíte, co to je? Prostě doba kančí říje či spíše čas lásky divokých prasat. Začíná v listopadu a končí v lednu. Milostné hrátky prapředků našeho domácího vepře proběhnou někde ve smíšeném lese a pak se po čtyřech měsících, časně zjara narodí několik roztomilých pruhovaných markazínků, jako stvořených ke hraní, kdyby ovšem nebylo jejich přísné maminky bachyně.
Svině divočáka dospívá už ve dvou letech, kanec o rok později. V zajetí se dožívají divočáci až dvaceti let a jsou velmi přítulní a bystří, jenomže trochu moc velcí. Největší kanec ulovený kdysi v Karpatech vážil 350 kilo, samice jsou trochu menší. Naše divoká prasata nedosahují takových rozměrů jako jejich karpatští příbuzní, jsou asi o třetinu drobnější.
V zimě jsou divočáci skoro černí a jsou obaleni kromě dlouhých tuhých štětin také hustou a teplou podsadou, kterou však na léto vylínají a zvířata jsou pak spíše do hněda. V době chrutí se kanci, nebo jak se říká kňouři, připojují ke stádečkům bachyní a o své vyvolené s náhodnými soky svádějí tvrdé souboje. Jsou k nim dobře vyzbrojeni, protože jejich špičáky dorůstají několika centimetrů, jsou ostré jako meče a čnějí z tlamy ven. Naštěstí má divočák tuhou kůži, spíše pancíř, takže zranění nebývají vážná. Ale člověka, který by se pokoušel do jejich života příliš zasahovat, by dovedli zle pošramotit. Sám jsem v dětství na východním Slovensku zažil, jak chlapce, který si vyšel na kance s novou flobertkou, přivezli s rozřezanými lýtky. A to ještě měl štěstí. Divoká prasata se nenápadně toulají krajem a uběhnou za noc i čtyřicet kilometrů. V přirozeném prostředí se smíšenými nebo listnatými lesy neškodí, naopak, zarýváním bukvic a žaludů do země pomáhají při výsadbě lesa. Ale v příliš kultivované krajině se dovedou nepěkně podepsat na bramborových nebo jiných polích.
Mají slabší zrak, ale výborně slyší a ještě lépe cítí. Proto se s nimi málokdy setkáme tváří v tvář. Častěji po nich najdeme stopy, třeba kaliště v bahně nebo otisky kopýtek s paspárky.
Osud divočáka byl u nás v minulosti složitý. Od dob legendárního Bivoje až do začátku 19. století byl pravidelnou součástí naší přírody, ale pak ho dala šlechta z hospodářských důvodů vyhubit. Zůstalo jen několik desítek kusů v oborách. Ty se ale během druhé světové války rozpadly a divočák, spolu s prasaty tlačenými k nám postupem východní fronty, se vrátil do přírody. Dnes se v České republice střílí průměrně asi 50 000 divokých prasat ročně a zdá se, že to zhruba odpovídá ročnímu přírůstku.
