Podívejte se na pavoučí sítě podzimu
Vlákna babího léta mi připomněla, že přišel čas, kdy se pomalu loučíme s pavouky ve volné přírodě. Teď už jen výjimečně za slunných dnů narazíme v lese na půvabnou orosenou pavučinu křižáka obecného a ustrneme v němém údivu nad tou krásou.
Člověk se rád chlubí svými výtvarnými schopnostmi, ale takový křižák se s ním může klidně měřit. Symetrická osnova vzdušné pavučiny připomíná filigrán benátských šperků, vytvořený navíc jen tak, ve volném prostoru. Kde se to jen ten drobný osminohý tvor naučil? Víme, že neexistuje žádná pavoučí akademie, všechno je dáno přírodou prostřednictvím vrozeného instinktu.
Pavoučí vlákno, nesmírně tenké a přitom pevné, vypouští křižák ze tří párů snovacích bradavek na zadečku. Na nějakém vyčnívajícím místě, nejspíš na větévce, spustí nejprv kolmo k zemi první pomocné vlákno a počká, až se někde svým volným koncem zachytí. Když se to stane, několikrát se po něm proběhne, zpevní ho a pak začne budovat další osnovu pavučiny symetricky uloženým paprskům. Nato ve středu vzniklé hvězdice uchytí začátek sítě a spirálně obíhá po nosných vláknech tak dlouho, až má celou síť, často i 60 centimetrů velkou, upletenou. To však ještě není konec práce, protože spirálu nelepkavých vláken nahrazuje postupně vlákny s lepkavými kuličkami, navlečenými jako korálky. Teď teprve je lapací zařízení hotovo a křižák původní nelepkavou nosnou spirálu prostě sežere a usadí se buď do středu pavučiny nebo na jejím okraji, kam vede zvláštní signální vlákno. To informuje pavouka o každém mimořádném otřesu pavučiny, způsobeném nárazem kořisti, nejspíš mouchy. Na takový signál pavouk vyběhne a buď úlovek hned sežere, nebo si ho zabalí do spleti vláken a ponechá jako konzervu.
Zvláštní je, že když se nám podaří pavouka před stavbou sítě opít nebo omámit, staví pak sítě podobné dílům šílených nebo snad avantgardních výtvarníků, tedy bez jakékoli symetrie a architektonické logiky.
