Podívejte se do skleníků botanických zahrad
Je zima, psa by nevyhnal, natož třeba biologa. A já mám mít to svědomí a poslat vás, abyste se zrovna třeba dnes na nějakou přírodninu podívali... Udělám to tak, že se zachovám jako chytrá horákyně: pozvu vás do skleníku s kaktusy a sukulenty. Je mi dočista jedno, zda půjde o skleník v naší botanické zahradě či v jiné, třeba liberecké, plzeňské, brněnské a dalších.
Pozorně se zadívejte třeba na sloupovité americké kaktusy - a na neméně sloupovité africké pryšce. Obě systematicky neobyčejně vzdálené skupiny rostlin rostou a žijí v obdobných podmínkách. Ve velkém horku a v hlubokém vodním deficitu, v nedostatku vody. Že se tomu přizpůsobily podobně jako třeba tlustice a na rozdíl od ostatních rostlin si zavedly zvláštní metabolismus, fotosyntézu s časovým posunem, nebudu teď probírat. Ostatně, není na koukání. Od vás teď chci, abyste se pozorně zadívali na jeden z patentů přírody, zhlédnutelný pouhým okem a snadno pochopitelný.
Sloupovité kaktusy i pryšce mají podobnou stavbu těla: tlustý stonek s podélnými žebry. Přírodovědci dlouho přemýšleli o smyslu takové stavby. Uvažovalo se například, že ona žebra jsou něco jako slunolamy, alespoň trochu stínící povrch stonku. Pak se ale do výkladu vložili fyzici a mechanici a ti přišli s převratným výkladem. Ona vystouplá žebra nejsou nic jiného než dilatační shybky. Něco, co můžete vidět na dálkovodech horké vody.
Kdyby měly kaktusy i sloupovité pryšce jen zdužnatělé sloupovité nebo kulovité tělo, stonky by při vysýchání popraskaly - a v období dešťů, při přijímání a skladování vody by na tom byly stejně. Zase by popraskaly. A tak jim všelijaká žebra a rýhy, ale i třeba kulovité až prsovité výstupky a podobné nerovnosti skutečně slouží k mechanickému vyrovnávání tlaků při vysýchání a bobtnání.
