Po návratu (pátek 28. února 2003)

Týden po návratu se s omluvou konečně dostávám k tomu, abych alespoň ve stručnosti napsal, co naše cesta přinesla. Přesto se k ní v příštích týdnech ještě budeme vracet - mimo jiné vám nabídneme videozáznamy.

Díky cestě do severního Pákistánu nyní víme, že Kateřina nebyla zabita kvůli vysílači nebo kroužkům. Dále jsme se dozvěděli, že v údolí Indu nebyla sama, a budeme tedy muset poopravit alespoň něco z toho, co jsme tu psali zejména na přelomu roku. Nadále sice asi můžeme spekulovat o tom, že Ťan-Šan přelétla omylem, i o tom, že v Tarimské pánvi bloudila, ale téměř s jistotou se teď dá říci, že nejpozději před přeletem Kunlunu a Karakórámu se přidala k hejnku čápů černých. Její přelet Karakórámu tedy nebyl mimořádně opožděný a nebyl výjimkou. Díky Kateřině jsme se tak dozvěděli, že čápi černí mohou překonat velehory a že přes Kundžarábský průsmyk může vést docela důležitá tahová cesta nejen čápů černých.

Pokud jde o Petra, k jehož vysílači jsme se v Afghánistánu bohužel nedostali a zdá se nám pravděpodobnější než dříve, že se také stal obětí lidí. Jak jsme se dozvěděli v Barfaku, třicet kilometrů od místa, kde Petr zahynul, čápi tudy létají a často jsou loveni...

Asi ještě důležitější než snůška posbíraných faktů je, že Kateřinin příběh se pro kolegy z WWF Pakistan (World Wide Fund for Nature) stal impulsem k tomu, aby se o problematiku tažných ptáků a jejich ochrany začali intenzivněji zajímat. Tento zájem se může projevit ve dvou rovinách. Jednak v monitoringu tahu ptáků, zejména na severu země, jednak v konkrétních snahách o jejich ochranu. Jejich realizace jistě nebude jednoduchá, ale faktem je, že v mnoha místech už se WWF Pakistan podařilo do ochrany přírody zapojit místní komunity. Takže jistá naděje na zlepšení situace, alespoň v některých úsecích tahových cest, tady jistě je.