Petr Vizina: Zátopek před porotou

Ještě větším mystériem, než tato stadionová podívaná, je pak Zátopkova houževnatost. Můžeme se dohadovat, zda si svou extrémní výdrž osvojil jako sedmé dítě z osmi v nuzných poměrech, anebo jako učeň v Baťově mechanizovaném botostroji, který dokázal z člověka efektivně vymáčkout to nejlepší. Anebo jestli šlo o vrozenou soutěživost, které nestačí pouhé zúčastnit se, ale chce vždy vyhrávat.

Čtěte také

Petr Vizina: Majitelé klíčů a rozhodnutí mlčet

Až do Zátopka měli běžci v zimě prázdniny a nejspíš až do Zátopka nikdo neběhal v tak obrovských objemech, tolik kilometrů v rychlém tempu. Legendární jsou Zátopkovy tréninky ve vojenských bagančatech, tahání pneumatiky po oválu, nebo jelení skoky, které cvičí běžeckou výbušnost. Zátopek vytvořil třináct světových rekordů, přičemž jeho nejskvělejší hodina přišla na olympiádě roku 1952 v Helsinkách, kde kapitán Emil po vítězství v běhu na pět a deset kilometrů doběhl nejrychleji i na trati dlouhé 42,125 kilometrů, tedy v maratonu. Nepovedlo se to nikomu před ním a je víceméně jisté, že se to již nikdy nepovede zopakovat. Natolik jsou pětka, desítka a maraton odlišné a po šedesáti letech ještě specializovanější disciplíny.

Pokud budeme kreslit kluka z chudých poměrů, který přichází k běhu celkem pozdě až v devatenácti, silou své nekonečné vůle a houževnatosti se stane nejlepším na světě, a přitom zůstane přátelským šprýmařem, který občas pronese tajemnou hlášku jako jeho filmové protějšky Forrest Gump nebo mistr Yoda, chybí nám širší, společenská a dějinná část příběhu, připomínají ti, kdo Zátopkovi vytýkají, že ta vojenská bagančata fasoval major československé armády v nejtvrdších, totiž stalinsko–gottwaldovských dobách.

Čtěte také

Petr Vizina: Zenový opat a kotě

Komunista, který svou legitimací byl součástí teroru proti nekomunistům a podpisem se připojil k souhlasu s rozsudkem nad Miladou Horákovou nebo Heliodorem Píkou. Hodnocení dějin či národa prozatím nechme stranou pro ty, kdo rádi sedí v porotě. Museli bychom ale také započíst těch sedm let, kdy se světoznámý Zátopek po osmašedesátém roce upíjí v maringotce jako dělník stranou pozornosti, trestaný za svou ideovou nepevnost. Trestaný oportunisty nového systému.

Jak vlastně takové osobní pro a proti porota zváží? Zajímavější je argument, že kdybychom nad Zátopkem zapomněli vynášet morální soud, vytvářeli bychom údajně Zátopkovu hagiografii. Něco jako svatý obrázek ryzího charakteru ze zlata na pozadí šmolkově modrého nanebevzetí. Nejspíš je v pořádku připomínat si kontext i Zátopkovy slabosti, včetně chybějící prozíravosti. Přísně vzato však pořekadlo o svatém obrázku není pravdivé.

Čtěte také

Petr Vizina: Naši vlastní Rusáci

Starověk a do jisté míry i středověk měly o člověku mnohem realističtější představu, než měli komunisté a než máme také my dnes, když chceme lidi buďto dobré či zlé, věci černé nebo bílé. Tak třeba král David, otec zakladatel Izraele a pro křesťany také jeden z předobrazů Spasitele: Co nacházíme v Bibli, je spíše realistické doku-drama než svatý obrázek otce národa. David nechá úkladně zabít manžela ženy, která se mu líbí, vojáka, který je navíc Davidovi hluboce oddaný. A Židé si to zapíší do své posvátné knihy, namísto aby slabosti svého předáka taktně vynechali. Podobné je to s nemilosrdným náboženským fanatikem, z něhož se vylíhne apoštol Pavel. Proč to říkám, a co to má společného s naším Emilem?

Zasedání v morální porotě hodnotící osud člověka je ztrátou času, ukazují nám jak židovská, tak křesťanská tradice. Je správné připomínat si silné chvíle i propady slavných, asi proto, abychom porozuměli našim vlastním. Ale žádný z učitelů víry se nikdy nestal porotcem jednotlivého lidského osudu. Pokušení soudit Zátopka se dá odmítnout jednou z průpovídek ve filmu: Když nemůžeš vyhrát, raději uteč!