Pavla Bergmannová: Dobrý sluha, ale zlý pán?

24. duben 2023

Nevím, zda to přišlo s mými přibývajícími léty, nebo se na mě jen mnohem intenzivněji podepisuje jarní únava, ale poslední dobou stále něco zapomínám. Dřív jsem si třeba nikdy nepotřebovala psát nákupní seznamy. Bez nich teď ale v obchodech často dlouze bloudím mezi regály a přemítám nad tím, co že to zrovna potřebuji vložit do košíku. O zapomínání ale dnešní úvaha tak zcela nebude. I když kdo ví!

Přihodilo se mi to nedávno, přesně 3. dubna. Samotné datum zjevně nebylo náhodné, jak se ukáže později. V běžném zmatku ranního odjezdu do práce jsem – přesně v momentě, kdy se mi vybavilo to, co jsem před chvílí úspěšně zapomněla – odložila svůj telefon na neobvyklé, a především snadno přehlédnutelné místo, takže jsem ho následně i přes úporné hledání nemohla najít.

Čtěte také

Domov jsem opouštěla rozladěná, naštvaná sama na sebe a svou děravou paměť, přesto s malou nadějí, že přístroj přeci jen objevím zasunutý kdesi v batohu. Jenže tam telefon rozhodně nebyl, takže jsem záhy začala panikařit. Jak teď budu bez něho do svého večerního návratu existovat, když ho potřebuji k řadě běžných činností?! Jak třeba zjistím číslo rezervovaného sedadla ve vlaku? Jak budu sledovat návaznost přípojů, nebo dokonce případná zpoždění?! Co když bude potřeba převést peníze z účtu? A jsem přeci také domluvená na hovoru s bratrem…

Všechny ty vymoženosti digitálního světa, z nichž některé jsem si zvolila dobrovolně a jiné mi vnutily instituce či firmy, jejichž služby chceme nebo musíme využívat, byly v tom okamžiku rázem fuč a mě přepadl podivný pocit, že nemohu prakticky existovat!

Čtěte také

Kam se najednou vytratila ta zdánlivě osvobozující možnost rychlé a snadné komunikace, kdy několikerým poklepáním prstu na displej koupíme letenku na druhý konec světa?! Jak jsem se kdysi mohla obejít bez těchto výdobytků a bez možnosti mít po ruce interaktivní mapy zvládnout stopovat z Moravy až na samotný sever Čech? Podařilo by se mi to i dnes?

Mé úvahy i paniku naštěstí velmi záhy vytěsnila praktická potřeba vyřešit problém s nástupem do vlaku a já nakonec šťastně usedla na své objednané místo. Přepnout z online světa do módu offline se ukázalo příjemně osvobozující. A proč se konečně stresovat něčím, co vlastně nelze ovlivnit!

Čtěte také

Místo do displeje jsem se dívala z okna na ubíhající krajinu, nebo listovala šustícími novinami, v nichž jsem – světe div se – narazila na článek o tom, že přesně před půl stoletím – tedy 3. dubna roku 1973 – proběhl v New Yorku první hovor mobilním telefonem. Zhruba kilo vážící přístroj připomínal cihlu a jeho použití tehdy vyvolalo pozdvižení. Dle vzpomínek šéfa divize komunikačních systémů firmy Motorola Martina Coopera se lidé při pohledu na telefonujícího chodce totiž bázlivě rozestupovali.

Od té doby se technologie převratně rozvinuly. Ve jménu zdánlivého pohodlí nám má systém programovaný z jedniček a nul pomáhat zjednodušovat život. Dokonce mu věříme natolik, že z něj tvoříme umělou inteligenci a jen fascinovaně zíráme, jak rychle a přirozeně se učí výsostně lidským dovednostem, jako je vnímání souvislostí, logické uvažování či komunikace s dalšími lidmi. Uvědomujeme si ale také to, jak bez zaváhání stíráme hranice mezi digitálním a reálným světem?

Čtěte také

A nestáváme se nakonec i my sami – někdy ani ne tak vlastní vinou – nesvobodnými otroky těchto technologií? Nemůžeme svými závislostmi na médiích rozvíjet digitální demenci, která se jednoduše projevuje snížením našich mentálních schopností? Možná je to právě jedna z příčin výpadků mé paměti. Ani já samozřejmě tyto snahy nezavrhuji, jen by měly zůstat dobrým sluhou, nikoli zlým pánem. Teprve pak můžeme zůstat svobodní.

autor: Pavla Bergmannová
Spustit audio