Pavel Landovský

c2f2aba572c974a5a9a41c3d6bcfc9db.png
11. září 2000

Lanďák - navzdory všemu, včetně své nesnesitelnosti - je neobyčejně citlivý , čestný, jemný a dost komplikovaný člověk a je to ještě navíc skvělý herec. Činoherní klub, který ho později přijal, umožnil jeho herectví rozkvést a rozvinout se tak, jak by mu to tehdejší "Zábradlí" ani nikdy neumožnilo... Václav Havel

Zvláštní a velmi osobitá je tahle umělecká filosofie, zvlášť když si uvědomíme, že jejím autorem je herecký naturščik Pavel Landovský (11.9.1936),který u divadla začínal jako řadový statista v Teplicích na severu Čech. Plné a šťavnaté hrozny života, které se pak neopakovatelným syrovým způsobem probouzely ve všech jeho filmových a divadelních postavách, poznával Pavel Landovský v šedesátých letech na jevištích v Šumperku, v Klatovech nebo v Pardubicích. Důstojnou korunou téhle spletité divadelní anabáze bylo angažmá v pražském Činoherním klubu. Pět let na oblasti ale přineslo Pavlu Landovskému vedle mnoha vzácných zkušeností i několik jedinečných setkání - např. s Josefem Šmídou, poválečným zakladatelem avantgardního Větrníku. ( Pavel Landovský na Josefa Šmídu vzpomíná jako na svého snad jediného učitele, kromě Vlasty Fabiánové, která mu - když při zkouškách na DAMU už počtvrté neuspěl - poskytla desetiminutovou výuku. Na chodbě školy Landovskému poradila, ať na nic nečeká a jde k divadlu přímo a rovnou. Hned teď.) Na jednom z večírků po premiéře v Divadle Na zábradlí představil herec Jaroslav Vízner Pavla Landovského talentovanému dramatikovi, který toho svérázného hromotluka s orlím nosem zprvu považoval spíš za instalatéra nebo automechanika. Brzy mě však dorazil tím, že je herec a musí hrát u nás na Zábradlí - vzpomíná na první setkání s Pavlem Landovským dnešní prezident Václav Havel.

Nejen přátelství s Václavem Havlem změnilo život Pavla Landovského v sedmdesátých letech naprosto zásadním způsobem. Citlivý vnitřní kompas člověka, kterému jsou nespoutaná přírodní volnost a svoboda slova a myšlení nadevše, nemohl snášet tehdejší politickou atmosféru. Pavel Landovský proto nechybí mezi prvními signatáři Charty 77. Hraje v bytovém divadle Vlasty Chramostové a myslím si, že s trochu potutelným úsměvem a jistou mírou zadostiučinění píše - skrytý za jmény přátel - několik dílů rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? Je to neuvěřitelně komický paradox té doby : Jiřina Švorcová čte v rozhlase texty Pavla Landovského, který od r. 1975 nesmí veřejně vystupovat...

V jednom z prvních a mohu-li soudit i nejúspěšnějších dramatických pokusů Pavla Landovského - v jeho Hodinovém hoteliérovi ( poslední divadelní role pro Oldřicha Nového) je věta: Každý má právo udělat jenom to, co unese. Olga Havlová říkávala: Člověk má dělat jenom to, na co má sílu. Nevím, jak si ti dva rozuměli, jak se paní Olga dívala na toho hromotluka, o kterém její muž napsal: že je dost komplikovaný jako člověk, ale taky neobyčejně citlivý a jemný. Zdá se mi ale, že se Olga Havlová mohla s Pavlem Landovským potkat především ve zkušenostech života, který oba - jak jednou Pavel Landovský napsal - vystudovali odspodu. A to je asi ten jedině správný klíč k pochopení přírodního herectví i života Pavla Landovského. Světového a evropského kosmopolity, muže, který nikdy nezapomíná, kde má své kořeny...