Pancéřový vlak střílí na rozhlas
Mimo několika desítek vojáků Waffen-SS a německého letectva se do boje o budovu rozhlasu zapojily také jednotky, které se sice k samotnému místu boje nemohly dostat, ale měly rozhlas v dostřelu. Podle svědectví pamětníků na rozhlas stříleli Němci zabarikádovaní v Petschkově paláci, sídle pražského gestapa, a také kanony německého pancéřového vlaku z hlavního nádraží.
Německé pancéřové vlaky vznikaly pokusně již v začátcích války pro potřeby protiletadlové obrany. Měly sloužit k rychlému přesunu těžkých protiletadlových zbraní do míst, kde byly očekávány útoky spojeneckých letadel. Vytvořeno bylo množství variant. Zpočátku německá armáda nevyráběla příliš mnoho kusů, protože nebe nad Evropou ovládalo Luftwaffe. S postupem války a ztrátou vzdušné převahy německého letectva zesílily také spojenecké nálety na Evropu. V letech 1924 a 1943 tak německé velení přistoupilo k další výrobě pancéřových protiletadlových vlaků.
Kanony na kolejích
Pancéřový vlak byl kombinací klasického vlaku s obrněnými vagony a přimontovanými zbraněmi. Pancéřové vagony byly montovány i k obyčejným přepravním soupravám jako obrana proti „kotlářům“, tedy letcům útočícím na vlaky. Ale pancéřové vagony s těžkými kulomety dostal ke svému osobnímu vlaku i Adolf Hitler. Zpočátku byly vyzbrojovány děly ráže 10,5 a 12,8 cm. Později s tím, jak Luftwaffe přezbrojila svá letadla a zbylo jí velké množství 20mm kanonů, byly na pancéřové vlaky montovány zbraně právě této ráže. Ke konci války, když se zhoršovala průjezdnost železnic na Němci okupovaném území, byly vlaky použity i k pozemnímu boji. K tomu se ovšem příliš nehodily. Byly omezeny na železniční trať a ani jejich pancéřování nebylo ve srovnání s obrněnými jednotkami příliš silné.
V protektorátu nebyly vlaky nasazeny celou válku. Několik souprav sem bylo přesunuto teprve v dubnu roku 1945. Jejich stanovištěm se stala pražská vlaková nádraží. Pancéřové vlaky v Praze a okolí na konci dubna pokrývaly všechny vlakové tratě. Při povstání se podařilo většinu vlaků ukořistit již první den 5. května. Jako první byl zřejmě obsazen vlak v Roztokách u Prahy 5. května v 9 hodin ráno. Postupně se povstalcům podařilo získat všechny pancéřové vlaky kromě jednoho. Tím posledním byl pancéřový vlak na hlavním nádraží, který byl stále ještě v rukou německých vojáků. Tento vlak, osazený 20mm protiletadlovými kulomety, se zapojil do bojů proti povstalcům a jeho kanony rovněž střílely na budovu rozhlasu.
Pamětníci květnových bojů vzpomínají, že do boje o rozhlas se zapojilo i německé dělostřelectvo z prostoru hlavního vlakového nádraží. Tato „dělostřelecká“ palba ale pocházela právě z protiletadlových kanonů pancéřového vlaku. I přestože se jednalo „pouze“ o 20mm kulomety, na budově a v okolí rozhlasu napáchaly značnou škodu. Vlak měl totiž celkem osm kanonů spřažených do dvou čtveřic. Tento vlak z hlavního nádraží se povstalcům podařilo získat v noci z 5. na 6. května a poté si již na rozhlas nevystřelil. Další „dělostřeleckou“ palbu vedl minomet umístěný na střeše Petschkova paláce.
Pojízdná barikáda
V povstání nebojovaly pouze německé pancéřové vlaky, ale své vlastní měli i povstalci. Ty ovšem byly mnohdy značně jednodušší. Někde se sice podařilo ukořistit německé vlaky vytvořené pro boj, opatřené dobrým pancéřováním i zbraněmi. Jinde se ovšem povstalci museli spolehnout na svou vynalézavost a šikovnost. Pancéřové vlaky tak začaly vznikat i z obyčejných nákladních vagonů. To byl případ i dvou povstaleckých vlaků pojmenovaných Libuše a Jan Žižka. Ty byly vytvořeny z obyčejných nákladních vagonů, do kterých byly vloženy železobetonové skruže a umístěny protiletadlové kulomety. Takový vlak poskytoval bojovníkům jen velmi omezenou obranu, především proti lehkým zbraním. Proti tankům a těžším zbraním ale neměl příliš mnoho šancí. Stejně tak jeho osazenstvu dělali problémy osamocení němečtí ostřelovači, kteří si hledali pozice v kopcích a budovách a ostřelovali osádku vlaků svrchu.
Jedním z bojovníků byl i Libor Sedláček. Ten bojoval na vlaku Jan Žižka v okolí Vršovic. Jeden z německých ostřelovačů ho těžce zranil, když obsluhoval těžký kulomet: „Protože jsme byli jen v těch železobetonových skružích, tak jsme byli chráněni jen do určité části. A v té části těla, kde jsme ovládali střelbu z tříhlavňových protiletadlových flaků, jsme byli odkrytí. To se samozřejmě projevilo v tom, že jednak naši lidé, kteří byli v popředí celého vlaku, kteří byli zalehlí, měli střelné zbraně a byli krytí jen fošnami, tak dostali zásahy a řada těch mých spolubojovníků tam zemřela. Mně se stala taková věc, že právě u michelské plynárny, tam byl nějaký střelec schovaný v horních částech v přírodě a vyčíhal si, kdy jsem měl zvednuté ruce, a ustřelil mi prsty. Dostali jsme také zásah do lokomotivy a nemohli jsme se hnout nazpátek.“
Ač se to dnes možná nezdá, vlaky hrály v povstání významnou roli. Železniční tratě totiž byly jediné průjezdné trasy uvnitř Prahy. Všechny hlavní ulice byly zabarikádovány. Během povstání tak bylo jen velmi obtížné přepravit se v Praze automobily nebo hromadnou dopravou. Ovládnutí železnice hrálo podstatnou roli v dalším vývoji bojů.
Prameny:
JAKL, Tomáš. Obrněné vlaky čs. povstalců I. Svět železnice. 2010, roč. 34, č. 2, s. 67–73.
JAKL, Tomáš. Obrněné vlaky čs. povstalců II. Svět železnice. 2010, roč. 35, č. 3, s. 88–94.
JAKL, Tomáš. Obrněné vlaky čs. povstalců III. Svět železnice. 2010, roč. 36, č. 4, s. 76–85.
MAREK, Jindřich. Barikáda z kaštanů: pražské povstání v květnu 1945 a jeho skuteční hrdinové. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2005, 415 s. ISBN 80-86808-16-5.