Pákistán, pátrání po Altynaj II
Jak vlastně lokalita, ve které se Altynaj naposledy vyskytovala, vypadá? Leží na okraji pouště Thál. Krajina je mírně zvlněná a každých pár set metrů jsou patrné písečné duny, které ční 2 až 5 metrů nad okolní terén. Přesto je zde roztroušeno mnoho malých usedlostí, většinou o velikosti tří až čtyř hliněných stavení, k nimž patří vždy několik políček. Pěstuje se převážně pšenice a díky velmi dobře zvládnutému systému zavlažování jsou farmáři schopni vyprodukovat až čtyři sklizně ročně, což je vzhledem k místním klimatickým podmínkám téměř zázrak. Kromě pšenice určené k prodeji pěstují také zeleninu pro vlastní potřebu. Traktorů ani kombajnů jsme mnoho neviděli, zato se nám často naskytl pohled na sehnuté ženy, které žaly obilí srpem.
Jednotlivé usedlosti mají názvy podle svých starých studní. Tyto studně jsou hluboké 7 až 10 metrů, fungují na zvířecí pohon a jejich voda slouží jak k pití, tak k zavlažování přilehlých políček. Studně mají různé názvy; ta, která byla nejblíže k místu, kde se Altynaj naposledy zdržovala, se jmenuje Gamuwala. Některé modernější usedlosti mají u studní dieselové agregáty; tyto studny bývají hluboké až 35 metrů. V usedlostech není k dispozici elektřina a jejich obyvatelé žijí ve velmi primitivních podmínkách.
Lokalita se nachází dvacet kilometrů východně od přehrady Taunsa na řece Indu. Důmyslný systém kanálů je z větší části pozůstatkem britského kolonialismu. Z přehrady Taunsa odvádí kanál vodu z Indu a napájí řeku Džihlam. Zavodňovací systém propojuje hlavní toky v oblasti, to znamená Indus a jeho přítoky Čanáb, Džihlam, Bjás, Ráví a Satladž, které vytvářejí Paňdžáb neboli "Pětiříčí". Naši přátelé z WWF momentálně pracují na projektu záchrany sladkovodních delfínů, přesněji delfínovců induských, jejichž počet se v posledních deseti letech snížil a dnes je odhadován jen asi na tisíc jedinců. Přehrady na řece Indu delfínům neumožňují volně se pohybovat po celém toku; žijí tedy v několika populacích na izolovaných místech. Jejich hlavním nepřítelem jsou rybáři, kteří je loví do sítí pro jejich maso a olej. Dalším nebezpečím jsou menší postranní zavlažovací kanály, odkud pro zbloudilého delfína není návratu. WWF Pákistán se snaží motivovat rybáře finančními odměnami, aby takové případy nahlásili na centrálu. Okamžitě se pak rozjíždějí záchranné operace. Pracovníci WWF si od rybářů pronajímají čluny, sítě a další potřebné věci, s jejichž pomocí delfína odchytí a navrátí do Indu.
***
Po nekonečném bloudění ve změti uliček jsme konečně dorazili do leteckého klubu v Multánu. Na kapitána Asíma jsme dostali kontakt od Richarda Garstanga, jihoafrického zoologa, který se v Pákistánu oženil a již sedm let pracuje pro místní pobočku WWF jako poradce pro ochranu přírody. Před časem využil služeb kapitána Asíma při leteckém monitorování toku Indu a vřele nám jeho služby doporučil. Kapitán Asím nás přijal okamžitě a během chvíle jsme byli domluveni na podrobnostech. S povolením letu není problém, přijímač použít můžeme, GPS také. Jen fotografování z letadla je přísně zakázáno.
"Tak vyrazíme hned, ne?" navrhl kapitán Asím. "Máme zde k dispozici dvě asi třicet let staré cesny pro čtyři osoby včetně pilota. S přiděláním antény na křídlo by také neměl být problém, máme zkušené techniky."
Jaké bylo naše překvapení, když jsme těsně před odletem přišli k naší cesně a všimli si, že anténa je přidělaná na svrchní ploše křídla místo pod křídlem, tedy tak, aby bylo možné během letu zachytit signál ze země.
"Jestli mají vaši technici podobné znalosti o letadle, tak nevím nevím, jak daleko doletíme," prohodil Nadžam ke kapitánu Asímovi.
Ten se pouze pousmál a zamumlal: "Však já vám v tom letadle ještě ukážu."
O chvíli později jsme již byli na ranveji a čekali na povolení k odletu. Jednoduchý interiér cesny mi připomínal vnitřní vybavení aut Volkswagen brouk. Kapitán zkontroloval naše bezpečnostní pásy, zavřel okénko, prohodil cosi o tom, že jeho cesna je jako starý dobrý jeep, a vylétli jsme. Výhodou tohoto jednomotorového letadla je, že se dokáže pohybovat ve velmi malých výškách (kolem 200 metrů) a je schopno snížit rychlost letu nad určitým územím až na 70 km/h.
Cesta na místo určení nám trvala necelých dvacet minut. Přilétli jsme ze západu, prolétli dalších pět kilometrů na východ a pak jsme se snažili dělat kruhy o různých průměrech kolem středu v Zero Point. Poslouchal jsem šum v leteckých sluchátkách, zda nezachytím signál, ale stále nic...
Kroužili jsme nad lokalitou asi 25 minut, v kruzích o různě velkých poloměrech, když dostal kapitán Asím hlášení z kontrolní věže: "Ze severu se k vám blíží bouře, okamžitě se vraťte zpět na letiště."
Nezbývalo než uposlechnout...
***
O tři hodiny později jsme byli zpět v Kot Addu, ale do terénu jsme nemohli. Začala písečná bouře. Rozpálený štiplavý písek byl všude, kam se člověk podíval. O půl hodiny později písečnou bouři vystřídala bouře normální, nepříliš častý to jev v tuto roční dobu. Až do pozdní noci se blýskalo a hřmělo, tekly proudy vody. "Alespoň se nám bude zítra lépe pracovat, bude příjemněji," řekl před usnutím Farúk a zhasnul světlo.