Otta Bednářová slaví devadesátku

Otka Bednářová - první den po propuštění z vězení
Otka Bednářová - první den po propuštění z vězení

Rozhlasová a televizní novinářka, scenáristka a publicistka – taková je stručná charakteristika u jejího jména ve slovnících. V mém případě první asociací při vyslovení jména Otty Bednářové je Charta 77. Tehdy poprvé jsem ji výrazněji zaregistrovala a utkvěla mi v paměti, snad i pro neobvyklé křestní jméno.

O. Bednářová (Beránková, roz. Šmirousová) se narodila 18. června 1927 v Praze. V letech 1938–46 vystudovala reálné gymnázium v Praze, od roku 1947 do r. 1948 byla zaměstnána jako úřednice v ČKD Vysočany, v r. 1948 krátce pracovala rovněž jako úřednice na okresním sekretariátu KSČ Praha 8 a v letech 1949 – 50 jako dělnice v Tesle Hloubětín.

V Československém rozhlase působila celkem 13 let (1950–1963) a za tu dobu prošla několika redakcemi. Do redakce zpravodajství tehdejšího Československého rozhlasu nastoupila v r. 1950, v letech 1951–53 vedla ranní zpravodajské pořady. Ve zpravodajství setrvala do r. 1953. Od r. 1955 do roku 1959 pracovala jako redaktorka zemědělské redakce, v letech 1959–60 v redakci vysílání pro ženy. Od r. 1961 do dubna 1963 působila ve vnitropolitické rubrice politického vysílání. Na krátký čas (duben – červenec 1963) ji vyměnila za redakci vysílání pro děti a mládež. Přechodem do Československé televize na dlouhou dobu ukončila své rozhlasové působení.

Pod roušku „šťastného“ života v socialismu

Ve své redakční práci se zaměřovala zejména na sociální problematiku a výrazně se podílela na vzniku a tvorbě tzv. problémových pořadů, které si kladly za úkol hledat odpovědi na bezpráví a křivdy, páchané na lidech pod rouškou „šťastného“ života v socialismu. Tyto pořady zahájily liberalizaci rozhlasového programu a byly předzvěstí demokratizačního procesu r. 1968. Ve svých rozborových kriticky zaměřených pořadech se O. Bednářová nespokojovala s pouhým konstatováním, ale vždy se snažila dobrat podstaty problému a správně pojmenovat jeho příčiny. Posluchače oslovila mj. jako autorka 10dílného cyklu Právo na zdraví, vysílaného v únoru až dubnu r. 1961 v rámci Rozhlasových novin. V pořadu se věnovala problémům ve zdravotnictví, zaměřila se na vztah zdravotníků a pacientů a dostupnosti bezplatné péče. Ačkoli pořad byl značně kritický, kritika nedostatků se odbývala bez dnes tak příznačné honby za senzačními odhaleními. Cyklus se setkal se značným posluchačským ohlasem, v mnoha místech se stal podnětem k řešení kritizovaných nedostatků kompetentními orgány a oceněn byl i v Rozhlasové žatvě (soutěži zpravodajských a publicistických pořadů). Závažnou kritikou nedostatků v národním hospodářství se O. Bednářová zabývala v r. 1962 v pořadu Všudybyl, vysílaném v cyklu Lidé – život – doba a rovněž oceněném na Rozhlasové žatvě. Všudybyl sám sebe charakterizoval takto: „Jsem prostě vymyšlená figurka. Většinou mi říkají Všudybyl, někde ještě Čmuchal, Slídil nebo Šťoural, jsem namalovaný na nálepce a přilepován všude tam, kde jsou nevyužité stroje a materiál.“ A obojího objevili svazáci, kteří si figurku vymysleli, nemalé množství. Jen za první necelé tři měsíce Všudybylova života v úhrnné ceně 400 miliónů Kčs.

Od 1. srpna 1963 opustila O. Bednářová rozhlasový mikrofon a začala pracovat v Československé televizi Praha jako redaktorka, scenáristka a reportérka pořadu Zvědavá kamera. Vedoucím redaktorem byl rovněž bývalý „rozhlasák“, Vladimír Branislav, který ji do televize přetáhl. Stejně jako předtím v Čs. rozhlase věnovala svou pozornost problémům, o kterých se nahlas nemluvilo. Zvědavá kamera byl čtrnáctideník, který byl vysílán od roku 1958 a byl zaměřený na problémy mladých lidí. Zásluhou nově vytvořeného redakčního týmu Vladimír Branislav, Ota Nutz a Otka Bednářová se postupně od citových či existenčních otázek posouval stále častěji k problémům společenským a etickým, takže se stal mimořádně populární. Dokonce se v jeho rámci uskutečnily i diskuse v přímém přenosu.

A. Hodinová-Spurná uprostřed, redaktorky L. Šneková, J. Votavová, O. Bednářová (vpravo nahoře), dole Zd. Nejedlý na začátku 60. let

K nejvýznamnějším autorským pořadům O. Bednářové patřily Volba povolání (1964), 120 hodin bez spánku (1964), Zpráva o snech a ideálech (1965), Umění prohrávat, Cesta za romantikou (obojí 1966), Člověk a židle (1967, nevysíláno), Svědectví pro výstrahu (1968). Za pořad Volba povolání, který realizovala hned v počátcích svého televizního působení, si kromě nevole stranických orgánů všech stupňů a ředitelské důtky vysloužila i dva zákazy – zákaz činnosti na 1 rok a zákaz práce ve východočeském kraji. Pořad se věnoval případu výborně studující nadané dívky, která nesměla studovat střední pedagogickou školu jen proto, že její dědeček byl živnostník. A nebýt postupně se uvolňující společenské atmosféry poloviny 60. let, byl by postih ještě mnohem tvrdší. S pořadem Umění prohrávat realizovaným v rámci Zvědavé kamery v r. 1967 získala 2. cenu v novinářské soutěži J. Fučíka v kategorii televize a zpravodajského filmu. Film byl reakcí na skutečnost, že ČSSR se dostala na jedno z předních míst v počtu sebevražd mladých lidí. Současně měl ukázat, že každá, byť sebebeznadějnější situace má i jiné východisko než dobrovolný odchod z tohoto světa. Velmi zásadním v její tvorbě bylo Svědectví pro výstrahu. Tento pořad byl inspirován v r. 1963 konaným a před veřejností utajovaným rehabilitačním procesem s nevinně odsouzenými v 50. letech. O. Bednářová se tohoto procesu zúčastnila a byl to jeden z momentů, které výrazně uspíšily její vnitřní rozchod s komunistickou ideologií (do KSČ vstoupila podobně jako většina jejích vrstevníků hned po válce) a ovlivnily její pozdější postoje. Jak v rozhovoru pro Lidové noviny v r. 1991 přiznává, tehdy si uvědomila, jak nebezpečná je lhostejnost, a rozhodla se, že nebude nikdy mlčet. Jejím životním krédem se stala parafráze citátu Bruna Jasenského: Neboj se přátel, ti mohou jen zradit, neboj se nepřátel, ti mohou jen ublížit – boj se lhostejných.

V květnu r. 1970 byla za účast na demokratizačním procesu z ČST propuštěna a jen velmi obtížně sháněla jakékoli zaměstnání. Pokud se jí to podařilo, pracovala jako uklízečka ve vinárně, šatnářka či pomocnice. Byla jednou z prvních signatářek Charty 77 a spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Jako jedna z prvních přepisovala texty pro Chartu i VONS a také knihy, které vycházely v samizdatu v edici Petlice. Její vlastní publikační činnost představují dvě práce v exilových Listech – Příběh paní Ciparové a Monika Ledererová.

Vazebně stíhaní členové VONS v roce 1979

Vazebně stíhaní členové VONS v roce 1979 (Otta Bednářová mezi Václavem Havlem a Petrem Uhlem, dále např. Václav Benda, Jiří Dientsbier, Dana Němcová...

Pro svou činnost byla soustavně sledována, pronásledována a vyšetřována. Příslušníci StB do jejího bytu chodili i v její nepřítomnosti, domovní prohlídky se staly běžnou součástí života, byt si bezostyšně odemykali vlastním klíčem. Stejné pozornosti StB se těšili i její dva synové. Několikrát byla bezdůvodně zadržena a přesto, že trpěla vážnou chorobou slinivky, nedostala dietní stravu. V roce 1979 pak byla při ostudném procesu s chartisty (společně s V. Bendou, J. Dienstbierem, V. Havlem a P. Uhlem) jako jediná žena odsouzena na 3 roky vězení v I. nápravně-výchovné skupině. Její synové v r. 1982 emigrovali do Británie.

Po listopadu 1989 obnovila externí spolupráci s Českým rozhlasem i Českou televizí. Rozhlasové pořady Člověk volá člověka s podtitulem O lidech a s lidmi, kteří dovedou myslet srdcem, tedy o těch, kteří se nezištně věnují práci pro druhé, zejména slabé, nemocné a postižené, připravovala s Libuší Šnekovou, rovněž obětí normalizačních čistek. Jako první na vzpomínkovém setkání Charty 77 v Paláci kultury v roce 1991 vyzvala konfidenty StB, aby toto shromáždění okamžitě opustili. A konečně byla jedna z prvních, která veřejně podpořila lustrační zákon.

Čtěte také

Těžiště své činnosti ovšem přenesla v polistopadovém období do zcela jiné oblasti – do humanitární činnosti ve Výboru dobré vůle, založeném Olgou Havlovou. Na počátku jeho činnosti připravovala informační brožury a následně se věnovala zajišťování všeho, co souvisí s tiskem a publicitou. Humanitární činnost je logickým vyústěním jejích celoživotních postojů. Vždy bojovala vlastními prostředky proti křivdám, násilí a bezpráví páchaným na slabých a bezmocných. Podobně jako jiným i jí se dostalo nežádoucí publicity – v roce 1991 vyšel ve švýcarském týdeníku Weltwoche článek Monique Schlegelové, která O. Bednářovou označila za „dříve žhavou komunistku, nyní žhavou katoličku“. Po přetištění článku v Lidové demokracii se zvedla vlna nesouhlasu. Na podporu O. Bednářové vystoupila řada významných osobností. Autorka článku, poukazující na to, že do popředí veřejného života se derou bývalí komunisté, jaksi opomněla jednu významnou skutečnost. Otka Bednářová rozhodně nepatřila mezi ty, kteří jen přežívali a vyčkávali příhodné chvíle. S kritikou společenského systému a jeho nedostatků přišla mnohem dříve, než se to stalo běžným jevem. Za svou publicistickou činnost získávala ocenění, ale velmi často také postihy. Ocenění za její celoživotní úsilí a statečný postoj se jí dostalo v roce 1997, kdy se stala nositelkou Řádu TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.