Dagmar Hubená

Redaktorka literárních pořadů

Takových lidí není málo, ale není jich ani mnoho. Dagmar Hubená v životě nepracovala nikde jinde než v rozhlase. Po maturitě na Drtinově reformovaném reálném gymnáziu v Praze v roce 1945 a po absolvování Vysoké školy politické a sociální (obor novinářství) v roce 1949 nastoupila do Čs. rozhlasu a pracovala v něm až do odchodu do důchodu v roce 1985.

Začínala, jak se říká, od píky. Nejdříve pracovala ve zpravodajské směně a připravovala zprávy. Když nastoupila, řekl jí František Gel: "Tady se dá dělat dobré řemeslo, dobré umělecké řemeslo a dobré umění." Lákala ji samozřejmě ta třetí Gelova "kategorie". Nejdříve však zvládla zprávařské řemeslo. Léta tovaryšská prožila v redakci Zrcadla kultury jako redaktorka a recenzentka. Různé recenze, zejména z literární a výtvarné oblasti, psala pak celý život. Hluboký a trvalý zájem o výtvarné umění, které se stalo druhým důležitým ohniskem její celoživotní orientace, ji přivedl již na konci 50. let k pravidelné mnohaleté spolupráci s kulturní rubrikou deníku Práce (byla tu v pracovním kontaktu především s Dagmar Šafaříkovou). Roku 1964 jí vyšla popularizačně orientovaná a čtenářsky velmi úspěšná uměleckohistorická kniha Galerie (1964, Orbis), která mapovala bohatství výtvarných děl, deponovaných (především) v českých galeriích.

V roce 1960 se jí splnil sen, když nastoupila jako redaktorka do literární redakce. V té prožila pětadvacet let a po odchodu do důchodu s ní ještě spolupracovala externě jako autorka literárních pásem a dramatizací. Jejím hlavním oborem byla současná i klasická česká próza. V literární redakci pak mohla rozvinout svůj neobyčejný cit pro vyhledávání vhodných "rozhlasových" textů. Dovedla zcela přesně odhadnout, jakým způsobem by měl být ten který text zpracován, rozhlasové řemeslo měla v krvi od elévských let. Projevila i neobyčejný pedagogický talent při výchově začínajících externích i interních spolupracovníků k "rozhlasovosti". Klidná, milá, usměvavá, vždy ochotná podat pomocnou ruku, přitom tichá a skromná. Stovky titulů, které připravila autorsky nebo redaktorsky v rozhlasovém archivu příliš neodpočívají, naopak, její jméno se z vysílání ozývá při reprízách literárních pořadů snad nejčastěji ze všech. To svědčí o kvalitě a nadčasovosti její práce.

Sama se před časem vyznala: "Oblastí, odevždy drahou mému srdci, byla a je česká klasika. Ne vždy si uvědomujeme, jak jedinečné možnosti má v tomto směru právě rozhlas. Vyhledávat a s novým, současným přístupem prezentovat klasická díla modernímu posluchači, to není jen lákavý tvůrčí úkol, ale - domnívám se - i povinnost A chvíle prožité při práci ve studiu s hloubavým J. Melčem, dynamickým J. Horčičkou, citlivou J. Bezdíčkovou a dalšími režiséry, obklopenými zainteresovanými herci, mi dávají právo říci, že rozhlasová literární tvorba má své vrcholy, které často sahají hodně vysoko."

D. Hubená stála u kolébky dodnes vysílaných pořadů (Schůzky s literaturou, Stránky na dobrou noc atd.) a velkou práci také odvedla v oblasti literárních pásem, dramatizovaných četeb na pokračování a dramatizací: Skleník (1976), Sága rodů Forsythů (1979), To by se zvěrolékaři stát nemělo (1979), Marie a zahradník (1980), Ze světa lesních samot (1983), Maryla (1986), Zločin pátera Amara (1989), Vyvolený (1991), Paměti Bianky Capellové (1995) atd. Pozornost si zaslouží rovněž cykly, které iniciovala a redigovala, zejména vyznavačský cyklus Krajina mého srdce, v němž v roce 1968 přivedla před mikrofon přední české spisovatele a výtvarníky, mnohé z nich zakrátko zakázané, aby na počátku sovětské okupace vyjádřili svůj vztah k hodnotám domova a svobody.

Při výběru textů a jejich přípravě k vysílání vždy projevovala vyspělý estetický vkus, který ji orientoval především k realistickým dílům, velmi blízká jí byla rovněž literatura otevírající téma ženského údělu a jeho psychických a mravních poloh (B. Němcová, K. Světlá, B. Benešová, J. Glazarová aj.). Měla rovněž poučený, osobně intonovaný vztah k estetickým hodnotám francouzské a italské provenience (především ke kypivě bohaté kultuře renesančních Benátek), který příležitostně uplatňovala i v rozhlasových pořadech, ale který vyjádřila hlavně svými překlady (M. Maeterlinck: Modrý pták, A. Lanocita: Sophia Loren aj.). Dokázala být i pečlivou knižní editorkou a komentátorkou (J. V. Sládek: Planá růže, vonný květ, J. Čapek: Měl jsem psa a kočku). V 90. letech psala i fejetony (např. pro Literární noviny) a po nějakou dobu také externě přednášela na Fakultě žurnalistiky UK o literatuře v rozhlase.

Sledujte nás