Noční Prahou
Luboš Peške se vysoukal z auta; kvůli široké tříprvkové anténě, kterou vozil na klíně, to nebyl zrovna jednoduchý úkon. Zvenku se vzápětí ozvalo šumění přijímače. "Tak co?" houknul jsem od volantu. Luboš mě nejspíš neslyšel. Až za okamžik, když znovu nastupoval, zabručel: "Buď tady není, nebo už ta vysílačka nefunguje. Teď to zkusíme z druhé strany, od Invalidovny." "Tak mi říkej kam mám jet."
Po návratu z Turecka jsme Lubošovi nastínili náš plán. Řekl, že by to mohlo jít a hned se pustil do práce. V té době byl asi jediný v Čechách, kdo měl zkušenost s označováním ptáků vysílači, byť jen "pozemními", a kdo se orientoval v problematice satelitní telemetrie. Byl to jeden z jeho koníčků, které provozoval vedle svého zaměstnání v zoologickém oddělení Archeologického ústavu. V noci z 5. na 6. listopadu 1994, kdy jsme po Praze hledali krahujčí samičku, která v létě hnízdila na Vítkově a které dal Luboš malou vysílačku, už jsme věděli, že teoreticky by sledování čápů do zimovišť mělo být možné, a měli jsme i poměrně přesnou představu o tom, jak to udělat.
Americko-francouzský satelitní systém Argos existoval řadu let a hmotnost vysílačů, které sledoval, už klesla k 70 gramům. Dostupný byl každému, kdo měl rozumný projekt - a také peníze na koupi vysílačů a samotné satelitní sledování. Co pro nás ale bylo nejdůležitější: souřadnice sledovaných ptáků začaly být od léta 1994 dostupné už dvacet minut po zachycení signálu některou z družic. Luboš tedy ještě v říjnu mohl nakreslit první schéma toho, jak budeme postupovat. Čáp bude mít na zádech "batůžek", který se bude skládat z většího satelitního a menšího "pozemního" vysílače. Když družice zachytí signály satelitního vysílače, budeme v ideálním za dvacet minut vědět, kde se označený čáp nachází. Rozjedeme se na místo a zaměříme ho podle signálů "pozemního" vysílače, který bude mít dosah několik kilometrů. A pak už se ho budeme držet jako klíšťata. To schéma vypadalo opravdu působivě. Krahujčí samička nebyla ani na druhé straně Vítkova.
"Může se potulovat kdekoli po Praze. Zkus jet na Kobylisy," řekl Luboš bez stopy nejmenšího znepokojení.
Znovu jsme se rozjeli pražskými ulicemi.
"Zaměřils ji vůbec někdy?"
"Jistě. V létě jsem ji monitoroval na místech, kam létala lovit. Ve městě je to složité kvůli odrazům signálu, ale jde to. S čápy, kteří budou mít vysílače s větším dosahem a budou se zastavovat u vody, by to neměl být problém."
Byl to problém, ale jeden z těch menších. Jedním z velkých problémů bylo například to, jak se dozvíme souřadnice zjištěné na základě satelitního sledování. Do Prahy se z centrály Argosu v Toulouse dostanou po datové síti, ale co my, v autech řítících se za čápy? Dokud budeme v Evropě, můžeme se dostat k telefonu, ale co v Africe? Luboš přišel s návrhem, že bychom mohli být ve spojení s radioamatéry, kteří by nám souřadnice vysílali... Jiným typem problému byla možnost technických závad na vysílačích nebo úhynu označeného čápa. Luboš provedl složité výpočty, ze kterých vyplynulo, že musíme označit alespoň tři ptáky, aby byla dostatečně velká naděje, že alespoň jeden z nich doletí do zimovišť s fungujícími vysílači.
"Nejdřív jim ty vysílače ale budeme muset dát," poznamenal jsem. "Máš představu, jak je chytat?"
"Napadlo mě, že by je v noci možná šlo chytit do ruky. Zvlášť za deště. Prostě vylézt na strom a popadnout je za nohy."
"Vážně?"
"No, radši ať něco zkusí vymyslet Franta..."
Po třetí ráno už jsme měli prověřenou většinu pražských parků a lesíků. Krahujčí samičku jsme ale nenašli. Přesto jsme byli neochvějně přesvědčeni, že čápy sledovat dokážeme. Z Čech až někam k rovníku.