Nás vynechte, jsme tu samí velezrádci

7. duben 2018

Ráno 7. dubna 1918 se jako každou jinou předchozí neděli vypravili hladoví Vídeňané na Moravu, do Podivína. I za krutý peníz hodlali si zde nakoupit do zásoby potraviny a alespoň na chvíli tak utišit neodbytný hlad. Tentokrát je čekalo nepříjemné překvapení. Bodří jihomoravští vinaři je nevítali. Že by přestali mít porozumění pro jejich válečnou bídu? Na dveřích uzamčených domů a na vratech do dvora statků byly přibité cedulky se stručným sdělením.

„Nás vynechte, jsme tu samí velezrádci!“

V němčině vzkaz říkal: „Lassen Sie uns in aller Ruhe, wir sind hier laute Hochverräter!“ Co způsobilo tuto nenadálou nepřejícnou reakci jinak dobromyslných jihomoravských vinařů? Odpověď najdeme předcházejících událostech téhož týdne.

V úterý 2. dubna, den po návratu z Uher, přijal ministr zahraničí hrabě Czernin deputaci vídeňské městské rady. Starosta Vídně Weiskirchner si u pana ministra posteskl nad neudržitelnou sociální situaci ve městě. Hladem už neumírají jen zdravotně slabší občané. Na ústředním hřbitově trvale vlaje černý prapor, každý den tady totiž pohřbívají přes tisíc nebožtíků.

Nedostává se zoufale potravin. Už nestačí se zvečera postavit do fronty před pekařství s nadějí, jakmile pekař ráno otevře, že na čekajícího vybude alespoň bochníček chleba. Pravděpodobnost, že naopak zrána odejde s prázdnou, se den ode dne blíží jistotě.

Otakar hrabě Černín z Chudenic (1872–1932), rakousko-uherský ministr zahraničních věcí v letech 1916–1918

Místo chleba – česká velezrada!

Pan starosta zmínil i nedávný incident v městské ústřední tržnici. Tisíce čekajících se ráno, když se brány tržnice otevřely, málem ušlapaly. Přesto mnozí odešli s prázdnýma rukama, bez jediného kousku masa.

Na stesky vídeňských radních odpověděl hrabě Czernin svérázným způsobem. Trefně to vystihl komentátor brněnské Rovnosti ve čtvrtečním vydání titulkem „Místo chleba – česká velezrada!“

Co tedy řekl pan ministr, ve snaze své Vídeňany utěšit? Jak to přišlo, že právě v české velezradě nalezl chybějící chléb pro hladovějící vídeňské žaludky? Středeční Rovnost přinesla doslovnou hraběcí odpověď:

„Naděje našich nepřátel na konečné vítězství zakládá se nejen na vojenském očekávání. Válku prodlužují naděje našich nepřátel, jež zakládají se s velké části na našich vnitropolitických poměrech a na jistých politických vůdcích. Nikoli v poslední řadě v českém táboru. To víme přesně z četných souhlasných zpráv z ciziny. Před nedávnem, jak jsem se již zmínil, byli jsme nedaleko toho zahájiti vyjednávání se západními mocemi. Tu pojednou se vítr obrátil. Víme přesně, že Dohoda se usnesla, že je lépe ještě počkati, neboť parlamentní a politické události u nás ji opravňují k naději, že mocnářství bude brzo bezbranné.“

Pan ministr mínil údajnou nabídku francouzského ministra obrany Clemenceaua vyjednávat o míru. Dotkl se jí hned v úvodu proslovu. Nabídka, jak zvíme z pokračování, vyšla naprázdno.


Jistí vůdcové lidu, zástupci lidu, podkopávají německé spojenectví, které se tak skvěle osvědčilo, schvalují resoluce, které nesouhlasí ani trochu se státní myšlenkou, nenalézají ani toho pokárání pro české vojsko, které zločinně bojuje proti svým vlastním bratřím. Pod ochranou imunity pronášejí řeči, jimž nelze jinak rozuměti, než jako volání k nepřátelské cizině, aby pokračovala v boji k podpoře svých vlastních politických snah. Bídný a ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou také Masarykové uvnitř hranic mocnářství.Ministr zahraničí Ottokar Czernin, 2. dubna 1918

Později se Czernin zaklínal, že to tak nemyslel. Vždyť přece řekl, že „český národ celkem smýšlí loajálně a rakousky. Znám Čechy dobře. Dovedu rozlišovati mezi českým národem a jistými jeho vůdci. Český národ, české matky nesmýšlejí jako tito mužové. Avšak jsou svedeni, jsou oklamáni, nevidí, že jsou to jednotliví jich zástupci, kteří válku a její útrapy systematicky prodlužují. Apeluji na všechny, kteří si přejí brzký čestný mír, aby se spojili a společně bojovali proti této velezradě.“

Přesto už ve čtvrtek přirovnala brněnská Rovnost ministrův projev k vystoupení císaře Nerona: „Hladovící římský lid volal po chlebě a císař Nero mu dal zápasy gladiátorů, vídeňská radnice chce pořádné zásobování a hrabě Czernin jí dává k snědku – českou velezradu. Místo chleba – komedie. A nelze říci, která je krvavější!“

V sobotu Rovnost přidá ještě jedno podobenství, tentokrát k felčarovi, který bez ohledu na nemoc všechny neduhy léčí pijavkami. Příčinu obecně vládnoucího hladu je třeba podle pana ministra hledat v české velezradě. Postavme se velezrádným Čechům a rázem se naplní všechny hladovějící žaludky.

Masaryk byl kreaturou a miláčkem Vídně

Tu neděli, kdy se obyvatelé Podivína uzavřeli ve svých domech a poprvé nevítali pravidelně přicházející Vídeňany s poukazem na to, že nemohou přece očekávat pomoc od těch, které jejich ministr zahraničí označil za velezrádce a prodlužovatele války, se v nedaleké Telči sešli místní i přespolní. Schválili si tuto rezoluci:

„Odmítáme nenávistný projev ředitele zahraniční politiky říše nikoli proto, že by mohl uškoditi veliké věci sebeurčení národů a ohroziti nezbytné zřízení státu československého. Necítíme se ani uraženi, neboť nenávist renegáta nemůže dosáhnouti cti vyspělého a sebevědomého národa. Jistota a mezinárodní význam české věci byly tímto útokem jen podepřeny a národní sebevědomí naše jen posíleno. Odmítáme však útok ministra zahraničí z důvodů lidskosti, která nemůže snésti bez ohrazení neodpovědné štvaní odpovědného ministra v době, kdy všecka lidská srdce bez rozdílu národnosti hledají ze všech sil cesty a prostředky ke smíru a míru a k obnově ušlapaného lidství. Víme, jako ví celý svět, kdo válku způsobil a kdo ji prodlužují, a víme, že mezi viníky není žádný z národů nesvobodných a utištěných. Kdyby byli měli zástupci českého národa, žalářovaní pro svůj odpor k válce, vliv na politiku říše, nebylo by k válce došlo, a kdyby měli tento vliv nyní, byla by již skončena. Je-li toto naše přesvědčení, od něhož neustoupíme děj se co děj, zločinem, hlásíme se pyšně k tomuto zločinu.“

Podobné ohrazení přijala obecní rada v Dačicích na Vysočině a rovněž ve Vyškově na Slovácku. Pozadu nezůstala ani Praha. Nesouhlas vyslovila nejen radnice, ale na Žofíně se k ní přidalo i zdejší Sdružení válečných invalidů. K Habsburkům vždy loajální olomoucký katolický deník Našinec připomíná vládě, že si za mnohé může sama:

„Kardinál Schönborn zakročil proti jmenování Masaryka profesorem české univerzity, ale Vídeň odbyla ho a řekla, že má o Masarykovi lepší informace. Společný boj staročechů, mladočechů a katolíků proti němu zůstal marným. Stal se miláčkem Vídně. Masaryk byl kreaturou Vídně. To hrabě Czernin ve své řeči o českých velezrádcích neřekl a týž židovsko-německý tisk, který Masaryka držel a vynášel, dnes podle něho zrádcuje celý český národ.“

Kdo je lhář? Czernin nebo Clemenceau?

Proti vystoupení hraběte Czernina se neozvali jen čeští politici, veřejnost a noviny. Ozval se i francouzský ministr obrany Clemenceau. Šéfa rakouské diplomacie označil za lháře: žádná nabídka ze strany Francie k vyjednávání o míru nepadla a pan hrabě si ji vymyslel, aby vnesl neklid do Francie a vrazil klín mezi spojence Dohody. V pátek se pak čtenář z brněnské Rovnosti dozvídá, tedy podle úředního výkladu, že to nebyl Czernin, kdo 2. dubna lhal, ale že si naopak francouzský ministr vymýšlí:


Oproti projevu Clemenceauově zjišťuje se následující: Z příkazu c. a k. ministra zahraničí měl legační rada v. v., hrabě Mikuláš Revertera s důvěrníkem pana Clemenceaua vyslaným k poradě do Švýcarska, s hrabětem Armandem, přiděleným francouzskému ministerstvu války, tamtéž opětovné porady.Rovnost, 5. dubna 1918

Z úředního výkladu má plynout, že iniciativa byla přece na straně Francouzů. Hybatelem se stal sám ministr obrany Clemenceau. Iniciativa byla nakonec rakouskou stranou odmítnuta. Ne proto, že by si Rakušané nepřáli mír, ale pro pošetilost Francouzů. Pro Rakušany byla nepřijatelná jejich podmínka: Mírová jednání mohou být započata jedině shodou v otázce navrácení Alsaska-Lotrinska Francii, Německem zabraného v roce 1870 po prohrané válce prusko-francouzské.

Kdo je tedy lhář? Hrabě Czernin, který si měl podle Francouzů podnět, vyslaný z Paříže vymyslet? Anebo ministr Clemenceau, jenž podle Rakušanů chtěl jednáním zdržet, případně vůbec odvrátit chystanou německou ofenzívu na Sommě? Odpověď zvídavý čtenář v citovaných listech nenajde.

Czerninova demise prý nebude

Zato v jednom z těch německých listů, patřících podle olomouckého Našince mezi listy, které si nejprve Masaryka hýčkaly, aby mu nyní nemohly přijít na jméno, si počíst mohl. Neue Freie Presse uvádí na pravou míru fámu vycházející z českých politických kruhů:

„Zvěsti o demisi, jak nám bylo sděleno směrodatnými parlamentními místy, nemáme v žádném případě brát vážně. Německé strany jsou rozhodnuty postavit se za projev hraběte Czernina se vší odhodlaností. A vůči českým štváčům vyvinout v delegacích i v parlamentu účinný odpor. Neudržitelnost zvěstí o demisi podtrhuje i skutečnost, že řeč hraběte Czernina byla slovo od slova, před tím než byla pronesena, schválena příslušnými kompetentními místy.“

Takže nejspíš tu sobotu 6. dubna 1918 by bývala měla demisi podat celá velezrádná veřejnost česká. I moravská, která o den později na dveře a na vrata dvorů napsala onu větu z titulku.

autor: ern
Spustit audio