Na zámku

"Jen si ten spacák rozbal," řekl jsem Khalilovi. "V noci bude vítr."

Byli jsme na střeše usedlosti, které jsme začali říkat "zámek" - podél hospodářských budov vede totiž jako v nějakém zámeckém parku dlouhá alej, nástavba na domě připomíná zdálky věžičku a majitel Rančot Džasmat Patání navlečený do saka vojenského střihu se zlatými knoflíky, v bílém turbanu a s úctyhodným bělostným plnovousem, to je hotový zámecký pán. "Tak už víte, kolik mu je?" prohodil jsem směrem k Ondrovi a Khalilovi. "Myslím starého pána."

"Osmdesát, fotil jsem ho s jeho doklady," odpověděl mi Khalil.

"A jak to tady vlastně funguje?"

Ondra se nadechl a začal vyprávět, co se od našeho hostitele dozvěděl. Je to statkář, který se čtyřmi pomocníky chová celkem 215 krav. Kromě toho ale provozuje ještě útulek pro přestárlé a postižené krávy; ten ovšem platí nějaká náboženská nadace. Pyšní se tím, že z kravského trusu vyrábějí bioplyn, který používají na vaření. A rád povídá o své rodině; za zmínku ovšem stojí jen to, že dosud žije jeho matka, které je 102 let. "Jeho otec prý zažil časy, kdy tady žili lvi," pokračoval Ondra. "No, Gir Forest vlastně není zas tak daleko..."

Původně jsme plánovali, že se do girské lví rezervace zajedeme podívat. Ale poněvadž bylo čím dál zřejmější, že už to nestihneme, raději jsem obrátil list: "A co teď vlastně Patání dělá?"

"Sedí v saku a v turbanu v kanceláři a spí. Jenom je nakloněný dozadu o trochu víc než přes den," ozval se s úsměvem v hlase Luboš a zhasnul baterku.