Na ohnivém voze
Smrt mladého člověka je vždy záležitost nešťastná. A pokud je to úmrtí nezaviněné, následkem zákeřné nemoci, je nepochybně smutek ještě hlubší. Současně ale "fenomén smrti" mladých lidí v řeholních společenstvích má zvláštní odstín oběti, možná též trýzně. O cestě "do nebe" šestadvacetiletého trapistického mnicha, bratra Theofana, vypráví ve svém vzpomínkovém vyprávění otec Samuel, dnes převor kláštera trapistů v Novém Dvoře na Tachovsku.
Text nazvaný Na ohnivém voze je vlastně dopis, který brzy po smrti bratra Theofana (zemřel 7. prosince 1989) sepsal otec (v té době ještě jáhen) Samuel svému novicmistrovi, který byl v blízkém vztahu i k zemřelému bratru. Předával tak ještě čerstvý zážitek, konkrétní a osobní prožitek doprovázení a péče o umírajícího, i pokus o poslání, o rozpoznání smyslu ztráty života ve chvíli, kdy zdá se vše teprve začíná.
Z fotografií, které jsou zařazeny v úvodu svazku, vystupuje "normální kluk", mladý muž nakrátko ostříhaný, s velkýma očima, většinou sklopenýma nad prací v kuchyni, k hudebnímu nástroji, v modlitbě. Až na poslední hledí přímo do objektivu sympatická usměvavá tvář. V textu se dozvíme, že mladík se dostal k trapistům shodou náhod, také díky staršímu bratrovi, ve dvaceti letech. Směr jeho života ale neurčila jen přísná řehole. Především ho nasměrovala zhoubná nemoc. Bratr Theofan do kláštera v Sept-Fons vstoupil, prožil tam noviciát a řeholní sliby skládal už jako umírající, díky svému přání zemřít jako mnich. A tak většinu Theofanova klášterního života určovala nutnost vyrovnat se s nevyhnutelností. Což jako zásadní úkol přijali i jeho spolubratři, kteří se nejen snažili mu ji v rámci možností ulehčit, ale především toto s ním prožít. Že to nebylo žádné "zbožné vzdychání", ale tvrdá zkouška dokládá následující citace: "Často jsme byli překvapeni, jak lidé na naši situaci reagovali. Zvláště ze strany blízkých přátel nás zarážely poznámky typu: ´Nemáte děti, péče o nemocného bratra je pro vás citovou kompenzací.´ Některých bratří se zmocňovalo nevysvětlitelné pobouření nad výsadami, kterých se bratru Theofanovi dostávalo. A ke konci se dokonce objevily pochybnosti o tom, má-li mu být uděleno poslední pomazání... Proč? Protože utrpením toho, který tolik zkusil - a navíc při tom zůstával neotřesitelně klidný -, se každý cítil ohrožen. Několikrát jsme o tom společně hovořili. Ostatně, vzešlo z toho mnoho dobra, v každém případě víc dobra než zla."
Ze všech předčasně zemřelých postav je asi pro katolické věřící nejznámější sv. Terezie z Lisieux, francouzská karmelitka, řeholnice bosé observance, učitelka Evropy, jejíž socha zdobí i většinu českých chrámových prostor. Zároveň také idealizovaná svatá Terezička, přesladce se usmívající z poněkud kýčovitých obrázků. Skrývá v sobě sílu i úskalí. K hloubce jejího odhodlaného postoje k Bohu je jistě dobré pronikat. Tato podoba byla ale překryta způsoby doby, v níž Terezie žila a která na ni "navěsila" sentimentální podobenku naivní holčičky. Ale to jistě patří k "poslání" této světice - ukazovat na křehkou oblast, na úzkou hranici mezi upřímnou vírou a planým uctíváním. Trapista bratr Theofan určitě nebude v obecném církevním společenství tak proslulý jako jeho "malá sestra" ve víře. Ale jeho osobnost a výpověď o jeho krátkém klášterním působení může jednak napomoci přijetí vnímání smutného osudu umírajícího mladého člověka a zároveň využití tohoto příkladu pro vlastní duchovní život, vnímání a poznávání.
Otec Samuel, Na ohnivém voze, Triáda, Praha 2009, překlad: Zuzana Bedřichová a opatství Sept-Fons, str. 98.