Mistryně zvuku Jitka Borkovcová slaví osmdesátku
Jen málokdo má takovou profesní kontinuitu. A jen málokdo se může pyšnit tím, že byl dvorním mistrem zvuku legendárního režiséra Jiřího Horčičky. Dnes slaví osmdesátku žena, která s rozhlasem prožila řadu tvůrčích úspěchů, ale i významné momenty našich dějin.
„Tato osoba po absolvování 5 tříd obecné školy, 4 tříd školy základní, kvinty reálného Vančurova gymnázia, 10. třídy dvanáctiletky a 11. třídy jedenáctiletky začala 5. září 1955 v Československém rozhlase a straší tam dodnes!“
I když Jitka Borkovcová o sobě píše zlehka s tradiční sebeironií, tak jednoduché to zase nebylo. Když odmaturovala na gymnáziu, ředitel ji upozornil, že doporučení na vysokou školu nedostane, protože je dcerou politicky nespolehlivého otce (v roce 1948 byl propuštěn z SNB). „Tatínek měl ale bratrance a ten pracoval v Československém rozhlase. Byl komunista a měl tatínka moc rád. A ten řekl: ‚Tak takhle ti ta moje strana ubližuje? Tak já se ti postarám o dceru.‘ A dostal mě do rádia. Byla to klika,“ vzpomíná v životopise pro Paměť národa (PN) na šťastnou okolnost.
V rozhlase jí sice kádrovák oznámil, že může pracovat leda v technice, byla s tím ale spokojena. Učila se stříhat pásky a pracovat s magnetofony i mixážním pultem. Už tam se přitom projevovala tak, jak na ni dnes vzpomíná řada kolegů. Totiž jako člověk, který se nebál říkat, co si myslí. „Dostala jsem se do křížku, když byly v roce 1956 maďarské události a já jsem se nevhodně vyjádřila před redaktorkou, že by do toho Rusáci neměli Maďarům kecat, a redaktorka z toho udělala rozruch,“ aniž by ovšem tušila, že tím Jitce Borkovcové vytvoří užitečné renomé. „Když se nabíralo do strany, šéf přišel a řikal, ‚tak s tebou se bavit nebudu‘, takže vode mě nic nechtěli a vlastně se to se mnou táhlo až do roku 1989,“ vysvětluje s tím, že jí asi pomohlo i uznání práce, kterou odváděla.
Jitka Borkovcová při natáčení filmu Jazykolam (foto Roman Štětina, 2014)
Zlatá šedesátá
Ještě v padesátých letech mohla mladá zvuková technička asistovat režisérským osobnostem Přemyslu Pražskému a Josefu Bezdíčkovi. Pak začala léta šedesátá a Jitka se mohla poprvé podílet na rozhlasové hře. Zimní pohádku Williama Shakespeara režíroval Miloslav Jareš. Bylo to pro ni požehnání, protože jeho práci obdivovala už před nástupem do ČsRo. Rok 1960 jí ale přinesl ještě jednu důležitou výzvu, dostala příležitost v oddělení zvukařů, kde se uvolnilo místo. Učila se nahrávat v odlišných prostředích, ozvučovat herce ve studiu, dobarvovat zvuky a přicházet s nápady, které zužitkovala ve své první samostatné rozsáhlejší práci – byla to rozhlasová hra Velrybí domov v režii Miloslava Dismana. O dva roky později se pak pustila do své první velké umělecké kompozice. S režisérem Josefem Červinkou pracovala na Romanci pro křídlovku, kde svou kariéru začínal Luděk Munzar. „Když jsme to pak měli poslouchat, přišel i pan Hrubín. Z toho jsem byla taky úplně nadšená, že jsem mohla potkávat autory,“ dodává.
Jitka Borkovcová při natáčení filmu Jazykolam (foto Roman Štětina, 2014)
Postupně rozvíjela spolupráci s většinou rozhlasových režisérů, ať už šlo o Josefa Melče, Josefa Henkeho či Jana Bergera, nebo třeba režisérky Janu Bezdíčkovou, Věru Frühaufovou a později i Olinu Valentovou či Alenu Adamcovou. „Každý pracoval trochu jinak. Někdo měl víc připravenou koncepci, jiný zase více sledoval herce na čtené zkoušce a podle toho svoje představy upravoval,“ podotýká s tím, že režiséři se odlišovali i dle stylu práce s herci. „Třeba takový Josef Svátek jim hodně předehrával. No tak… ty jejich reakce byly zajímavý… Ale koneckonců on herectví vystudoval,“ na rozdíl třeba od Věry Frühaufové, která nepředehrávala vůbec. „Svým způsobem vynikal Melč, který dělal strašně moc záběrů, ale točil hezký věci. Vybavuje se mi hlavně poslední natáčení, byl to Goetheho Urfaust, kde hrál Rudolf Hrušínský a Eduard Cupák, prima práce.“
Ráda si z té doby připomíná také setkání s rozhlasovými interprety, například z natáčení četby na pokračování Dům o tisíci patrech. „To četl Rudolf Pellar a já byla nadšená, protože jsem viděla, co všechno dovede herec, když umí. Mohla jsem poznávat jejich přístup k práci, ale taky je zažít trochu osobně. Když přišel pan Adamíra a představil se, tak jsme byli na větvi, protože ho každý znal. Jenže čím byli herci větší machři, tím byli normálnější.“
Jitka Borkovcová při natáčení filmu Jazykolam (foto Roman Štětina, 2014)
Vysílání za „bratrské pomoci“
Zlatá dekáda Československého rozhlasu běžela na plné obrátky. Dvacátého srpna 1968 se Jitka Borkovcová vracela se svým manželem z dovolené. V noci se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy, a ráno proto zamířili pěšky na Vinohrady. Rozhlas stále vysílal, ale po budově už běhali sovětští vojáci, takže Jitka vešla přes garáže. „Nosila jsem pak zprávy na vysílání do Studia 7, o kterém naše nevítaná návštěva ještě nevěděla,“ vysvětluje. „Dyť my jsme byli všichni z techniky nějak zapojeni,“ nelámala si proto hlavu tím, co by se stalo, kdyby ji chytili.
Důvod ke strachu ale byl. V poledne vybuchl u tramvajové zastávky přes křižovatku sovětský muniční vůz. Střepiny vlétly i do oken rozhlasové jídelny v prvním patře. Právě tam obědvala se svým manželem, naštěstí si ale kus šrapnelu mohli odnést nezraněni jako upomínku na historické události. Rozhlasákům se podařilo vysílání na Vinohradské udržet až do brzkého rána. Příští tři kritické týdny pak mistryně zvuku pracovala v karlínských studiích, než se vrátila k umělecké tvorbě do hlavní budovy.
Uslzené výročí
Od obsazení rozhlasu sovětskými vojáky uplynul přesně rok a Jitka šla do rádia demonstrativně v černém oblečení… Vedoucí Zdeněk Škopán měl kvůli tomu problém, ale postavil se za ni a ustál to. K vysílání Rozhlasových novin přišla navíc uslzená – protest na Václavském náměstí totiž rozehnala milice slzným plynem. Nebyl to ale poslední nepříjemný zážitek toho dne. „Na pracovišti za námi seděli dva milicionáři s kvérem přes nohy, což mě ubezpečilo, že jsme v háji. A chudák Olda Lajčík, hlasatel, musel přečíst policejní zákon, kterej byl velice tvrdej,“ přibližuje atmosféru v den výročí, kdy měla chuť sjet kliky a vysílání přerušit. „Neodnesla bych to ale jen já, ale všichni, kdo tam byli. Tak jsem to vydržela. Ale jak za námi seděli…, byl to pro mě zážitek možná horší než 21. srpen 1968,“ líčí v životopise pro PN.
Pokud bylo od konce 50. let vedení rozhlasu dle Jitčiných slov „chápavý“ − takže když něco na pracovišti kritizovala, většina lidí s ní souhlasila − rok 1969 situaci zostřil. „Vlastně všichni ti nejchytřejší museli rádio opustit a pak se to začalo kádrovat…, ale musím říct, že já měla zase kliku,“ protože na publicistice a politickém vysílání spolupracovala jen málo; věnovala se především rozhlasovým hrám. Prověrky ale zažila – dostala například otázku po rozdílu mezi kapitalistickým a socialistickým režimem: „‚No to nevím, nikdy jsem na Západě nebyla.‘ A jestli prý budu dělat pasivní odboj, nebo aktivní odboj. ‚To víte, já vám řeknu, že budu dělat nějaký aktivní odboj!‘ A podobné blbé otázky,“ ilustruje PN, jakou dávku drzosti si mohla dovolit. Kádrovali ji totiž kolegové, které znala, a navíc jako zvukařka a nestraník nebyla tolik v hledáčku. Jedním dechem ale k té době dodává, že kdyby musela pracovat na publicistickém vysílání, měla by „velikej problém“, protože by neuměla nevnímat, o čem se vlastně točí.
Žatva literární v ČsRo (asi 1986) - zleva herec Eduard Cupák, rež.Jiří Horčička, J. Borkovcová. V pozadí rež. Josef Melč a Dáša Hubená (foto J. Borkovcová)
Jiří Horčička: „Víš co, naučíme se na tom stereo.“
Normalizace sice přinesla do rozhlasu kádrování, Jitce se ovšem v té době otevřela dosud nejzajímavější profesní spolupráce. Režisér Jiří Horčička, autor slavné rozhlasové adaptace Válka s Mloky, hledal nástupce v jejím oboru. Mistr zvukových a hudebních efektů Radek Nikodém Jitku doporučil a ona ve zkouškách přesvědčila režiséra o svých kvalitách. „Potřeboval k sobě lidi, kteří nebudou jen poslouchat jeho příkazy, ale budou mít vlastní přístup a dobrou organizaci práce. A my jsme si v tom rozuměli,“ zdůvodňuje, proč natáčení několika recitačních pásem (ještě v druhé půlce 60. let) vyústilo na počátku let sedmdesátých v pravidelnou spolupráci. O dva roky později se tak mohla podílet na Gogolově Revizorovi a poté na řadě dalších her, protože součinnost trvala až do zimy 1987.
A rozuměli si i tehdy, když nemohli točit díla na vysoké umělecké úrovni. „Ráda vzpomínám na poému o Leninovi, kdy Horča pravil, ‚víš co, naučíme se na tom stereo‘, no tak jsme se na tom v roce 1977 naučili, co šlo,“ konstatuje, jak spolu nahrávali stereofonní inscenaci vůbec poprvé.
„Když se za natáčením s Jirkou ohlídnu…, natočili jsme toho strašně moc. Nejvíc se mluví o thrilleru Let do nebezpečí, ale já mám hrozně ráda Vojnu a mír. Pokud jsme dělali tyhle velký obrazy, tak jsme se snažili, aby tomu bylo rozumět i v monu.“ Horčičku přitom obdivovala, „že dal vopravdu na názor techniky, stejně jako respektoval ostatní rozhlasové profese,“ vyprávěla před několika lety na vzpomínkovém setkání v ČRo. V období pravidelného natáčení (1970–1987) realizovala Jitka Borkovcová s Jiřím Horčičkou desítky titulů. A dnes už víme, že se stala „dvorní zvukařkou“ rozhlasové legendy. Skončila na vlastní přání…
Lektorka J. Borkovcová přijímá gratulaci k 78. narozeninám od svého kolegy, rozhlasového autora Vlada Príkazského, na předvánočním setkání elévů (foto TSE)
Před listopadem a po něm
Mistryně zvuku odešla z plodného tandemu ve chvíli, kdy začala mít pocit, že mu už nepřináší nové nápady. Za nějaký čas pak ze zdravotních důvodů opustila i svoji profesní pozici a pracovala dále jako technička, tzv. směnařka, „což byla hrozná nuda,“ konstatuje. Politický vývoj konce 80. let ji ale nenudil.
Považuje za velké štěstí, že ještě jako zvukařka mohla pracovat s režisérem Josefem Červinkou, jednak ho obdivovala, jednak se od něho dozvídala o činnosti disentu. Věděla proto, kterých veřejných protestů a shromáždění se účastnit, signovala petici za propuštění disidentů Havla, Kusého a Čarnogurského, a když jí na jaře 1989 přinesla režisérka Hana Kofránková petici Několik vět, připojila k podpisu i název zaměstnavatele. „Čímž se toho chytly cizí rozhlasy, takže jsem pak hrozně ráda poslouchala, jak čte Ivan Medek moje jméno,“ vzpomíná na osobnost Hlasu Ameriky. Vyhazov nedostala, přesunuli ji ale jako směnařku do karlínského studia.
„No a pak už přišel listopad 1989 a dobrý bylo, že jsme jako Občanský fórum zabrali místnost, kterou dole v přízemí drželi milicionáři.“ Jitka ale vzrušené dny převratu strávila v Opletalově ulici, kde rozhlas zřídil posluchačskou linku, na níž sbírala informace z regionů a předávala je do vysílání.
Když byla v roce 1992 poslána do důchodu, práci jí nabídla redakce Hosta do domu. Ráda z té doby vzpomíná na střih nahrávek Hovorů z Lán s prezidentem Havlem. Pravidelně také zajišťovala propojení slova a hudby publicistického pořadu Káva u Kische, „což byl jeden z pořadů, který mě nadchl,“ protože ho moderovala schopná dvojice Jiří Vejvoda a Oto Nutz. Podobně hodnotí i Dialogy nad životem Jiřího Ješe a Profily Antonína Zelenky, na nichž se podílela stejným způsobem. Z redakce odešla v roce 2000 po neshodách s vedoucím stanice.
„Byla jsem upozorněna, že už mojí práci nepotřebuje. Tak jsem zavolala do Svobodné Evropy,“ kde potom dále pracovala jako technička. „A zase jsem byla hrozně šťastná, protože jsem se tam setkala s lidmi, které jsem znala z vysílání této stanice ještě za totality,“ hodnotí tamní půlrok. Pak totiž přišla nabídka od redaktorky Miluše Tikalové, která v v roce 1996 založila rozhlasovou Tvůrčí skupinu elévů. Vzdělávání budoucích redaktorů Jitka čtyři roky kombinovala s prací techničky na soukromém rádiu Classic FM. „A protože se ráda pletu do všeho, začala jsem spolupracovat i s Dismanovým rozhlasovým dětským souborem,“ jehož sbormistři ji oslovili.
Tomuto souboru a vzdělávání elévů se v Českém rozhlase věnuje i po roce 2000 dosud. „Tady jsem měla taky kliku, protože studenti se krom rádia zajímají o spoustu dalších věcí, včetně třeba moderní techniky, která je pro ně přirozená,“ vysvětluje autorovi u počítače, na němž právě střihá 250. díl dokumentárního rozhlasového cyklu Stopy, fakta, tajemství. „Velice mě to baví,“ usmívá se po šedesáti letech mezi mikrofony.
Poznámka:
1) Když autor natáčel s J. Borkovcovou pro potřeby tohoto článku, dozvěděl se od ní, že titul mistryně zvuku neuznává a raději si říká jen zvukařka.