Miloš Nedbal: Zvonivá síla hlasu
Jsou herci, kteří už svým hlasovým projevem jakoby byli stvořeni pro působení v rozhlase. Dnes si připomeneme jednoho z mistrů hlasového projevu – vynikajícího a dlouholetého člena činohry Národního divadla Miloše Nedbala.
O svém hereckém druhovi a dlouholetém příteli pronesl v roce 1982 František Filipovský tato slova uznání: „Nedbalovo herectví se opíralo o jadrnou, zvonivou sílu hlasu - sytého, jenž jako by se vznášel do prostoru divadla, do všech jeho nejzazších koutů. Měl sympatie obecenstva, stejně jako nás všech v souboru. Jeho chování na jevišti i v zákulisí mělo zvláštní, někdy šibalský, jindy utlumený, vždycky však ohleduplný humor. Ať hrál hlavní role či figurky, vždycky s úplným zaujetím.“
Když bylo Miloši Nedbalovi 75 let, psal se rok 1981 (narodil se 28. května 1906). Československý rozhlas tehdy herce pozval, aby natočil osobní vzpomínky. Díky ukázkám z tohoto snímku můžeme – v autentickém Nedbalově projevu – přehlédnout jeho životní i hereckou dráhu. Nikdo tehdy netušil, že je to jedno z posledních vystoupení Miloše Nedbala před mikrofonem. Zemřel o rok později, tedy v roce 1982. O svém dětství a prvním setkání se světem divadla vypráví M. Nedbal na první zvukové ukázce.
Na gymnáziu v pražské Křemencově ulici, kde maturoval v roce 1926, se jeho spolužáky stali tehdy ještě neznámí Voskovec s Werichem. Tam se Nedbalův zájem o divadlo už projevil naplno a nabyl vážnějších obrysů. Vše ale začalo poezií. V dalším úryvku ze vzpomínek nám Miloš Nedbal objasní cestu, která ho přivedla k profesionálnímu divadlu.
Ještě v průběhu studia na konzervatoři zamířil Nedbal na prkna Osvobozeného divadla. Zpočátku šlo o scénu, která se žádnou velkou popularitou nepyšnila. Postupně ale – zejména po příchodu Voskovce a Wericha – se z Osvobozeného stal v pravém slova smyslu divadelní „hit“ meziválečné doby. O tom všem vypráví Miloš Nedbal v dalším úryvku.
Přes úspěšné působení v celé řadě inscenací Osvobozeného divadla se Nedbal rozhodl v roce 1933 tuto populární scénu opustit a vydat se sbírat herecké zkušenosti v jiných divadlech. Nejprve zamířil do Ostravy, později hrál v Brně, během války v pražské Uranii, také v Divadle na Vinohradech. Až v roce 1945 zakotvil v pražském Národním divadle, v jehož souboru zůstal - s dvouletou epizodou v Krejčově Divadle Za branou – až do roku 1976. V průběhu svého divadelního působení si Nedbal – právě pro mimořádné kvality svého hlasu, které jsme již zmínili – vydobyl pevné postavení před rozhlasovým mikrofonem.
Z mnoha jeho rolí, které ztvárnil, si připomeňme dvě. První je úloha Krappa z Beckettova monodramatu Krappova poslední nahrávka, kterou v roce 1965 natočil režisér Josef Henke.
Jakkoli byl Miloš Nedbal svým zjevem a především pak „zvonivou silou svého hlavu“ předurčen převážně k rolím vážných, důstojných a často přísných mužů, někdy až k postávám záporným, přesto se uplatňoval také v repertoáru veseloherním. Jeden příklad za všechny – jeho Don Roberto z rozhlasové adaptace loutkové hry o Donu Jeanovi. Opět v režii Josefa Henkeho.
Nezmínili jsme dlouhý seznam divadelních, stejně tak filmových rolí, jež Miloš Nedbal za svůj život ztvárnil. Nesmíme však opomenout jeho činnost pedagogickou. Nedbal působil dlouhá léta na pražské divadelní fakultě, byl jako pedagog uctívaný a milovaný několika generacemi herců, které vychoval.
Na závěr si poslechneme slova Františka Filipovského, jenž byl blízkým přítelem Miloše Nedbala. Filipovský svoji vzpomínku na uctívaného herce pronesl poté, kdy Miloš Nedbal 31. října roku 1982 zemřel.
