Metafyzická síla i superčert. Hergot! o filmových podobách ďábla s Tondou Tesařem

Už od dob prvních krátkých neozvučených snímků Georgese Mélièse, průkopníka filmových triků, přitahovala autory postava ďábla jakožto pokušitele, strůjce kouzel a iluzí. „Většina filmů němé éry ale postavu Satana využívala v nějakém etickém dramatu, ze kterého si máte vzít nějaké ponaučení,“ vysvětluje Antonín. Ďábel byl nahlížen z pozic křesťanské morálky jako někdo, jehož léček by se měl člověk vyvarovat.

Čtěte také

Smrt je fajn holka, říká Petr Laštovka, autor knihy Umřel jsem, ale už je mi líp

Žánr horor postupně přinesl téma metafyzické zlé síly bez konkrétního vizuálního ztvárnění, což stálo v kontrastu s komediálními pojetími, kde bývá vládce pekel prezentován jako přehnaně svalnatý červený „superčert“ s obrovskými rohy. Výrazné jsou i snímky zpracovávající témata faustovská – čili problematiku uzavírání smluv s mefistofelskými postavami. V devadesátých letech pak začíná éra, kdy si tvůrci se základními schématy začínají pohrávat.

„To už jsme v poloze hříček, které jdou za tradiční rámec kategorií dobra a zla. Tak se může stát s postavou archanděla, který má pocit, že si lidstvo nezaslouží Boží dobrotu, a začne se chovat hůř než Satan,“ doplňuje Tonda.

Stojí za to vidět tureckou verzi Vymítače? Jaká role na ďábla ve filmu zbyde, když přijde o pozici hlavního záporáka? Může být démonická posedlost posouzena jako polehčující okolnost při vyšetřování zločinu? Poslechněte si celý Hergot! na pekelné téma s hostem Tondou Tesařem.