Lusitanie: Tragédie, která se stala symbolem
Jednou ze smutných skutečností provázejících první světovou válku je utrpení civilního obyvatelstva. Byli to lidé v zázemí, kdo umírali při náletech na města nebo na následky epidemií tyfu či cholery, které do vnitrozemí zavlekli vojáci ze zákopů. Občan dokonce i neutrálního státu však mohl zahynout i jiným způsobem. Jeho loď se mohla stát terčem útoku z ponorky. A právě to byl také smutný osud zdánlivě nepotopitelného luxusního zaoceánského parníku Lusitania.
Perla britské obchodní flotily
Nádherná loď, chlouba britského civilního námořnictva, se na svou osudnou plavbu z New Yorku do Liverpoolu vydala 1. května 1915. Parník společnosti Cunard brázdil v tu dobu oceán již osmým rokem. Šlo o impozantní plavidlo se čtyřmi komíny, které mohlo pojmout až přes dva tisíce cestujících, kteří byli obklopeni přepychem. Kajuty v 1. třídě byly zdobeny zlatem a loď měla jako jedna z prvních vůbec ve výbavě dokonce výtahy. Kapitánem byl zkušený William Turner, který na palubě uvítal milionáře Alfreda Vanderbilta, ale třeba také neobvykle vysoký počet dětí. Bylo jich dohromady 129…
Kocour to věděl
Naloďující se pasažéři byli v ranních prvomájových hodinách znepokojeni. Americký tisk včetně prominentních New York Times totiž přinesl v odstrašujícím černém rámečku varování od německého diplomatického zástupce v USA, že Němci budou potápět jakoukoli loď mířící do britských přístavů. Cestující byli v šoku, ale mluvčí společnosti Cunard je uklidnil s tím, že loď je na německé ponorky příliš rychlá. To byla pravda, ale nikoho v tu chvíli nenapadlo, že loď může třeba v důsledku špatného počasí zpomalit. Několik málo cestujících od plavby přece jen ustoupilo. Mezi nimi figuroval i lodní kocour Dowie, kterého v jeho oblíbené lodní kotelně ráno čekali marně.
Smrt číhá pod hladinou
Hrozba možného útoku ze strany ponorky mezi cestujícími rezonovala celou plavbu. Ale dny na moři ubíhaly rychle a lidem na palubě pomáhal zapomínat na nebezpečí třeba lodní orchestr. Pátý den plavby ale na loď dorazilo další varování. Tentokrát z jihoirského města Queenstown, v jehož blízkosti došlo k potopení dvou lodí německou ponorkou. Zatímco na palubě Lusitanie občas do rozhovorů opět pronikly obavy z útoku „německých pirátů“, v severním Atlantiku, již nebezpečně blízko operovala ponorka U20 s velitelem Waltherem Schweigerem. Právě ona měla na svědomí ony potopené lodě u irských břehů. A ve své aktivitě hodlala pokračovat.
Hrůza ve vlnách Keltského moře
Osudného 7. května ráno nařídil kapitán Turner strojovně, že má zpomalit, protože se v důsledku mlhy výrazně zhoršila viditelnost i možnosti navigace. Špatné počasí se s lepšími podmínkami střídalo celé dopoledne. Radar ještě lodi k dispozici neměly, a tak se stalo, že kolem 14. hodiny Lusitanie německé ponorce doslova vjela na mušku. Schweiger se nijak nerozpakoval a vydal povel k vystřelení torpéda. Parník byl zasažen pod kapitánským můstkem na pravoboku a těžce poškozen. Bylo jen otázkou několika minut, kdy ohromné plavidlo zmizí pod hladinou. Cestující byli ochromeni hrůzou, kterou ještě umocňovalo to, že většinu záchranných člunů nebylo možné spustit na hladinu. Mnoho lidí v panice skákalo do ledové vody, muži a posádka se snažili pomáhat ženám a dětem dostat se alespoň do několika zbývajících záchranných člunů. Loď se však začala nebezpečně naklánět. Během pouhých osmnácti minut bylo po všem.
Barbarství Hunů
První záchranná loď Juno dorazila na místo až za dvě hodiny, protože se obávala, že by útočník ještě mohl být na místě. V důsledku toho, a protože se spoustu záchranných člunů posádce a cestujícím nepodařilo použít, byl účet katastrofy děsivý. Z 1257 cestujících, z nichž přes dvě stě bylo Američanů, zahynuly plné dvě třetiny lidí. Události se okamžitě chopila světová média. Britský a americký tisk velmi ostře odsoudil „barbarství Hunů.“ V Německu byla reakce zvláštní. Na jednu stranu čin velitele Schweigera velebili jako triumf, což byl případ třeba bojechtivého císařova syna Viléma. Na druhou stranu je obrovská protiněmecká kampaň, která po útoku nastala, dosti zarazila. Císař dokonce na čas ukončil neomezenou ponorkovou válku. Výrazně však ochladly vztahy mezi dosud neutrálními USA a Německem. Američané na útok nezapomněli a za dva roky vstoupili do války na straně Dohody.