Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík ve Čtenářském deníku

Český snář (MP3)

Narodil se 23. 7. 1926 v Broumově na Valašsku v rodině tesaře. Stal se „mladým mužem“ Baťovy školy práce, pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou (1941–1946). Souběžně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu (1941–1943) a obchodní školu pro zahraniční obchod (1944–1946). Od roku 1946 byl studentem politicko-novinářské fakulty Vysoké školy politické a sociální v Praze; absolvoval v roce 1950, ale vysokoškolský titul nikdy nepoužíval.

Po dvouleté vojenské prezenční službě byl zaměstnán jako redaktor nakladatelství Rudé právo (1953–1957) a v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957–1958). Roku 1958 přešel do Československého rozhlasu, vysílání pro mládež, kde spoluvytvářel cykly reportážních pořadů o problémech dospívající mládeže Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. Jeho pořady z té doby se zapsaly svou autentičností do historie rozhlasové publicistiky.

Dva tisíce slov a vyloučení z KSČ

Od roku 1965 byl redaktorem Literárních novin (později Literární listy, Listy), kde se věnoval společensko-politické publicistice a měl značný podíl na vyhrocení jejich kritického charakteru. Z Vaculíkových veřejných vystoupení v druhé polovině šedesátých let dosáhly největšího ohlasu jeho diskusní příspěvek na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (červen 1967) a manifest Dva tisíce slov, otištěný v Literárních listech (červen 1968) a několika denících. Oba projevy vyslovily zásadní rozchod s komunistickou ideologií, kterou sdílel – se stále se stupňujícími výhradami – od druhé poloviny čtyřicátých let. Po srpnu 1968 byl vyloučen z KSČ a pozbyl zaměstnání.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy nesměl oficiálně publikovat, se výrazně podílel na zrodu a rozvoji samizdatu; roku 1973 založil Edici Petlice, v níž pak do roku 1989 postupně vydal na čtyři sta titulů. Od počátku normalizačního období byl za činnost pravidelně vyslýchán Státní bezpečností. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Jako osobitý a nesmlouvaný glosátor se do společenského života i do literatury mohl vrátit až po listopadu 1989.

Ztráta iluzí

Literární událostí se stal román Sekyra (1966), kde v několika časových rovinách rozvíjí neúprosné a bolestné vyrovnání se s otcovými, a především s vlastními politickými iluzemi, s komunistickou vizí cesty k nové společnosti; oporou při autorově hledání lidské identity je zde rodná valašská krajina a tradice. Román Morčata vyšel až v samizdatu jako modelový obraz tísnivé atmosféry totalitní společnosti s prvky hororu, který se ukrývá za zdánlivě nevinným vyprávěním o zvířátkách.

Těžiště Vaculíkova díla spočívá ve fejetonistice a v prózách pohybujících se na pomezí osobního zážitku a fikce. O rozvoj česko-slovenského fejetonu se staral po celou dobu, kdy vydával samizdatovou edici Petlice, knižně byly publikovány v několika svazcích (Jaro je tady, Stará dáma se baví, Tisíce slov, Dřevěná mysl a další). Od obnovení Lidových novin v roce 1989 až do své smrti psal pravidelné týdenní Poslední slovo (texty vyšly v několika svazcích).

Pro Ludvíka Vaculíka byla životně důležitá hudba a zpěv lidových, ale i všelijak zlidovělých písní. Téma zpěvu se táhne celým jeho dílem, dominantně je zpracoval v knize Polepšené pěsničky, k nimž nazpíval i CD.
Jeho nejvlastnější zacílení dovršila jeho próza Český snář, v níž sloučil do žánrově obtížně charakterizovatelného tvaru deníkové záznamy, vzpomínky, fejetonisticky laděné úvahy i prvky románové. V podobném duchu se nese i román Jak se dělá chlapec a novela Hodiny klavíru, jež vyšly po roce 1989. Román Cesta na Praděd je filozoficko-fantaskním cestopisem o putování s koňským spřežením krajem.

Ludvík Vaculík zemřel 6. 6. 2015 v Dobřichovicích.

Sledujte nás