Luboš to věděl předem (Nariin Teel, pondělí 18. července 2005)
Přijíždíme do blízkosti městečka Nariin Teel, v jehož okolí jsme před deseti dny označili dva čápy. Luboš, který se od počátku našich čapích projektů stará o vysílače, jejich připevňování formou batůžků, sledování signálů pomocí různých typů antén, je už v akci. Nedočkavě připravuje jednu anténu na střechu auta a druhou směrovou pro případ zachycení signálu a upřesnění směru a vzdálenosti vysílače. Jedeme totiž ověřit, zda jsou označení ptáci v pořádku a na svých místech v okolí hnízd.
"Už mám signál," po chvilce spokojeně konstatuje Luboš, jehož uši jsou nejvíce vycvičené zachytit slabounké pípání v šumech a praskotu přijímače. To už jsme ujeli dalších několik set metrů a také my ostatní slyšíme pravidelné pípání vysílače, který má na zádech náš letošní první čáp. "Signál přichází ze směru od hnízda, asi byl krmit," usuzuje dále Luboš po několika otočeních směrovou anténou a dává pokyn řidiči Inchemu, aby pokračoval do městečka a přes řeku na protější svah. Sotva zastavíme, právě Inche, který má přes přední sklo nejlepší rozhled, nás posunky upozorňuje na přilétajícího ptáka vysoko na obloze. Vyskakujeme z auta do prachu cesty a zaměřujeme dalekohledy. Pták se mezitím snáší níže, signál zesiluje a v silném dalekohledu je vidět i anténa. Ano, je to čapí sameček, kterého jsme chytili před deseti dny v hnízdě nad silnicí, a právě z tohoto směru přilétá. Napjatě sledujeme dráhu jeho letu, míří k městečku, ale stáčí se a přistává v korytě řeky, kde začíná sbírat další dávku potravy pro mláďata. Vyjíždíme několika zatáčkami ke hnízdu, tři mladí čápi klidně sedí ve hnízdě a sledují naše hemžení na silnici pod nimi. Povyrostli, mají mnohem více černého peří, jen nejmladší má ještě na hlavě velkou čupřinu bílého prachového peří.
"Tak a teď pojedeme zkontrolovat ještě druhého čápa, mohl by také sbírat potravu," odhaduje Luboš, povzbuzen vydařeným pozorováním prvního čápa. Budeme rádi, když vůbec zaslechneme signál jeho vysílače, myslím si v duchu. Kmitočet je přeladěn a známou cestou po úbočí se blížíme k Údolí bílých skal, odkud je druhý čáp. Jsme podle mého názoru ještě dost daleko, ale za terénní vlnou náhle všichni slyšíme zřetelný signál. "Zogs nu - zastav!" to už známe i v mongolštině. Vpravo pod námi se leskne klikatá hladina řeky, pasou se stádečka koní a ovcí. "Ve druhém zákrutu stojí čáp," hlásí Kamil, "a má vysílač!" Luboš pokyvuje hlavou a usmívá se, zase to přesně odhadl. Pozorujeme čápa při lovu, chodí v proudící vodě a seká dlouhým zobákem na všechny strany, občas zmizí za vysokým břehem. Prošel ještě asi sto metrů a pak vyskočil na břeh. Po chvilce čištění a odpočinku vzlétá, kamera vrčí, fotoaparáty cvakají, zakroužil přímo nad námi, vystoupal vysoko a zmizel ve směru hnízda. Podle GPS je to k mláďatům ještě asi šest kilometrů. Obracíme auto, jsme moc rádi, že se naši čápi chovají normálně a dále se věnují péči o mláďata. Teď vzhůru za Tujou do národního parku Chustaj.