Leonard Bernstein
Dirigent je sochař, jeho živlem je místo mramoru čas. Musí mít schopnost všechno co cítí, sdělit orchestru rukama, tváří, očima, prsty, všemi možnými záchvěvy, které z něho mohou vycházet. Nestačí však, aby dirigent přinutil hudebníky k hraní. Musí je přimět k tomu, aby chtěli hrát. Musí je přivést do stavu vytržení, do varu, přemlouvat je, rozkazovat, zuřit!
Vzpomínáte si, když Leonard Bernstein přijel v květnu 1990 do Prahy, aby tu na závěr Pražského jara dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii? Bylo to v jeho životě teprve podruhé, co mohl na vlastní oči obdivovat krásy Prahy. Vrátil se do města, které si pamatoval jako mladík, když tu na stejném hudebním festivalu sklidil nadšené ovace už dva roky po válce v roce 1947 (Leonard Bernstein k nám tehdy přijel jako nový šéfdirigent Newyorské filharmonie). Naděje , že by se hudební legenda mohla do Prahy vrátit ještě jednou se později objevila opět v souvislosti s Pražským jarem, tentokrát ale v tom obecně politickém a společenském slova smyslu na konci šedesátých let. Tehdy Leonard Bernstein českým novinářům ve Vídni řekl: Je to už dvacet let, co jsem v Praze nebyl... Umíte si představit tu úzkost vidět po takové době někoho, koho si člověk na první pohled zamiloval? Vidím stále sluníčko, jak se odráží v pražských věžích... Muselo ale uplynout ještě dalších dvacet let, kdy Leonard Bernstein - Lennie - jak mu říkali jeho nejbližší přátelé na celém světě, odpovídal na všechna pozvání stále stejně. Až se k vám vrátí svoboda a demokracie, přijedu okamžitě, tak brzy, jak jen to bude možné.
Leonard Bernstein přiletěl na konci května 1990, lístky na slavnostní zakončení Pražského jara byly v tu chvíli už dávno vyprodané, zbývala ale ještě naděje, že slavný dirigent otevře generální zkoušku studentům uměleckých škol. Skeptické hlasy v zákulisí nedávaly velkou šanci na úspěch, pan Bernstein je nemocný a zřejmě nebude chtít, aby zkouška s Českou filharmonií byla přístupná pro veřejnost. To by ale přece nebyl ten Leonard Bernstein, o kterém bylo známo, jak rád je mezi mladými lidmi, jak emotivně diskutuje s mladými hudebníky na studentských táborech. To by nebyl ten Leonard Bernstein, kterého posluchači milovali pro jeho spontaneitu a emoce, kterými neopakovatelným způsobem doprovázel jako dirigent největší z hudebních klasiků. Malý v elký muž hudebního světa naše očekávání nezklamal, v bílé šále noblesním gestem otevřel generální zkoušku a my jsme tak mohli být jako by v zákulisí svědky přípravy slavnostního finále Pražského jara 1990, jak si Beethovenovu Devátou s Leonardem Bernsteinem a Českou filharmonií pamatujeme dodnes. 10. října 1990 vydala ČTK zprávu o tom, že nejslavnější americký skladatel a dirigent 20. století Leonard Bernstein oznámil, že se na příkaz svého lékaře vzdává dalších koncertů a přestane dirigovat. V budoucnu se chce věnovat už jen komponování, psaní a výchově svých studentů. Ta zpráva byla pravdivá, ale Leonard Bernstein už nic z toho, o čem snil, nestačil uskutečnit - o čtyři dny později v noci ze čtrnáctého na patnáctého října ohlásilo londýnské vysílání BBC zprávu o jeho smrti slovy: Dnes nám odešel náš Lennie - pan Leonard Bernstein.
