Lavočkiny, postrach Luftwaffe
Lavočkiny byly na východní frontě s jistou nadsázkou tím, co nad západní Evropou představovaly legendární britské stíhačky Supermarine Spitfire. Nebyly sice tak elegantní, ani jejich motor neměl tak nádherný zvuk, ale byly více ne rovnocennými soupeří německých protivníků. A hlavně byly spolehlivé, co v polních podmínkách letišť na východní frontě hrálo rozhodující roli.
Nejslavnějšími z rodiny Lavočkinů se staly typy La-5 a La-7. "Pětka" vznikla ze staršího typu LaGG-3, kdy koncem roku 1941 - ještě před evakuací závodu z Moskvy do Tbilisi - namontoval konstruktér Semjon Lavočkin na jeho drak dvojhvězdicový motor řady A -82 s výkonností 1330 koní. V Gruzii pak zkoušky nového stroje označeného již LaG-5, protože Lavočkinovu konstrukční skupinu opustil M. I. Gudkov, pokračovaly. Tovární zkoušky si úspěšně odbyl v květnu a červnu 1942. Stíhačka měla velmi dobré letové vlastnosti a sériová výroba mohla bezproblémově navázat na LaGG-3. Státní výbor obrany proto rozhodl o jejím zavedení do výzbroje. Sériové stroje ale již nesly označení La-5, neboť v roce 1942 odešel z konstrukční skupiny také nemocný V. P. Gorbunov. Křest ohněm prodělal Lavočkin La-5 při podzimních operacích v okolí Stalingradu.
Krátce po rozběhnutí sériové výroby se do nových strojů začaly montovat motory A -82F, frontové útvary proto dostávaly Lavočky označené La-5F. Do konce roku 1942 bylo vyrobeno přes 1100 strojů. Jejich nasazení představovalo významné zvýšení úderné síly sovětského stíhacího letectva. Nový letoun byl a do výšky šesti tisíc metrů rovnocenným soupeřem nejrozšířenějšího německého stroje Messerschmitt Bf 109G.
La-5F byly vyzbrojeny dvěma synchronizovanými kanóny ŠVAK umístěnými pod kapotou motoru. Stíhačka byla velmi obratná a její letové vlastnosti se ještě zlepšily zavedením nového polokapkovitého kabinového krytu, jenž pilotovi umožňoval volný výhled na všechny strany.
V první polovině roku 1943 byl vyvinut další typ označený La-5FN. Přidaná písmena byla shodná s iniciálami FN v označeni motoru A -82FN, u něhož byla přímým vstřikováním paliva do válcu a montáží nového kompresoru zvýšena výkonnost. La-5FN byl typickým frontovým stíhacím letounem v sovětském pojetí. Předstihoval ve všech výškách a parametrech Messerschmitty Bf 109G a především Focke-Wu1fy Fw 190A, které byly páteří výzbroje stíhacích skupin Luftwaffe v době nelítostných vzdušných soubojů nad Kurským obloukem v létě 1943. Právě tehdy byly La-5FN poprvé bojově nasazeny a pro Luftwaffe se zdrcujícím výsledkem.
Lavočky La-5FN se zapsaly rovněž do historie československého letectva. Právě na nich létali příslušníci 128. československé samostatné stíhací letecké peruti, která byla k 1. červnu 1944 na letišti Kubinka (jihozápadně od Moskvy) reorganizována na 1. československý samostatný stíhací letecký pluk v SSSR. Po zvládnutí nových strojů a odeslání do přífrontového pásma pak přišlo známé a úspěšné nasazení pluku, vyslaného na pomoc povstaleckému Slovensku. Den 17. září 1944, kdy celý pluk dosedl na polním letišti Zolná u Zvolena a slavnostně zde vztyčil československou státní vlajku, lze právem považovat za historický okamžik - první jednotka československé zahraniční armády přistála na půdě vlasti. Hned v prvních dnech si jednotka rázným způsobem vydobyla nadvládu ve vzduchu a v následujících týdnech velmi účinně podporovala pozemní jednotky. Situace na pozemní frontě však donutila zbytky pluku k ústupu. 25. října 1944 přeletěly zpět za sovětské linie.
Lavočkin byl tak rovněž poslední stíhačkou, na které během druhé světové války létal legendární československý pilot František Fajtl (1912 - 2006), velitel 1. československého samostatného stíhacího leteckého pluku. V jeho čele se zúčastnil závěrečných bojů o Moravskou bránu. Poslední bojový let prodělal Fajtl symbolicky nad oblastí, kudy před šesti roky utíkal do zahraničí. Po válce zůstaly Lavočkiny La-5FN je tě nějaký čas ve výzbroji československých stíhacích útvarů s označením S-95.
"Pětky" se podílely i na jedné méně známé operaci druhé světové války. Dne 2. června 1944 odstartovalo 128 létajících pevností Boeing B-17 z 8. a 15 americké letecké armády z italských základen k náletu na železniční trati v Maďarsku. Po útoku se však nevrátily na svá domovská letiště, ale přistály v Poltavě a Mirgorodu na Ukrajině. Nad sovětským územím doprovázely americké bombardéry právě Lavočky La-5F.
Na přelomu let 1943 a 1944 začal pracovat vývojový kolektiv Semjona Lavočkina na dokonalejší verzi La-5FN, která by díky aerodynamickým úpravám podstatně lépe využila vysoké výkonnosti motoru. Prototyp měl nové celokovové nosníky křídla, nově tvarovaný trup s olejovým chladičem přesunutým pod kabinu pilota a byl vyzbrojen třemi kanóny ŠVAK, později B-20, rozmístěnými nesymetricky pod kapotou motoru. Do sériové výroby se dostal pod označením La-7. Ve větším počtu se objevil na frontě ve druhé polovině roku 1944. "Sedmičky" se záhy staly pány oblohy. Překonávaly tehdy používané Bf 109G-6 a Fw 190A-8 ve všech výškách a ve všech parametrech. Na La-7 létala mnohá sovětská stíhací esa, například Alexander Pokryškin a nebo Ivan Kožedub. Právě on dosáhl 15. února 1945 na tomto typu jediného sovětského sestřelu německé proudové stíhačky Messerschmitt Me-262.
Také Lavočkiny La- 7 byly po válce zařazeny do výzbroje československého letectva s označením S-97.
Nejstarší LaGG- 3 byl postaven v počtu 6528 kusů, modernějších La-5 vzniklo v různých verzích rovných 10 tisíc, poslední válečný typ La- 7 byl vyroben v počtu 5753 kusy.
Technické parametry Lavočkina La-7:
Motor: AŠ-82FN
Výkon: 1 380 kW
Výzbroj: dva až tři 20mm kanóny ŠVAK, šest raket RS-82 nebo 200 kg bomb
Rozpětí křídel: 9,80 metru
Délka: 8,60 m
Výška: 2,54 m
Maximální rychlost: 665 km/h ve výšce 5 000 metrů
Maximální dolet: 635 km
Maximální letová výška: 9 900 m
Stoupavost: 18,3 m/s