Kovbojové z východu (Bajangkongor, čtvrtek 14. července 2005)

O tom, jak to jde těmto nedospělým žokejům v sedlech často i starších koní, než jsou oni sami, jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit při úterní krátké návštěvě oslav letošního Nádamu. Do cíle třicetikilometrového dostihu dorazili téměř všichni. Někteří se sice po sesednutí sotva drželi na nohách, přesto jsme museli jejich výkon zhluboka obdivovat.

Kůň je pro Mongoly více než zvíře. Nejlépe o tom svědčí fakt, že v místním jazyce existuje asi 300 rozličných ekvivalentů slova kůň. Nejčastěji se vztahují k jeho barvě. "Kůň je pro některé pastevce dokonce cennější než lidský život," říká mi Inche a z výrazu jeho tváře je jasné, že to myslí opravdu vážně. Však také ti nejlepší z nejlepších nejsou za žádnou cenu na prodej a jejich majitel si je na místní poměry až nevýslovně hýčká. Většina z nich je sice vzrůstem poměrně malá, ale rozhodně to nejsou žádní poníci. Jedná se o neobyčejně silná a odolná zvířata, schopná přežít i ty nejdrsnější zimy.

Pět "kovbojů" na návštěvě v našem táboře|foto: Jan Schlindenbuch

Mongolské jezdce potkáváme při našich cestách za černými čápy několikrát za den. Zpravidla se ženou po nekonečných pláních podél silnice stejnou rychlostí jako naše UAZy, v neprůchodném terénu snad i vyšší. Vždy, když nám chtějí překřížit cestu, řidiči obřadně zpomalí. Kůň má totiž vždy přednost. Čas od času nás některý z "kovbojů" navštíví přímo v táboře. Vynoří se bůhví odkud a pak stejně záhadně kamsi zmizí. Včera jich takto přijelo rovnou pět a po chvíli povídání mi nabídli projížďku. "Vyber si toho nejsvětlejšího. Čím světlejší, tím mírnější," radil Gombo. Jako kliďas mi tedy vůbec nepřipadal. Jen jsem trochu povolil uzdu, už se dal rovnou do trysku. Pokorně jsem ho přibrzdil, nárazy mé zadní části těla do úzkého dřevěného sedla opravdu nemusím. Vůbec nechápu, jak v něm Mongolové mohou strávit denně 8 a více hodin...

Zatímco pastevci nedají na své koně dopustit, lidé z měst již přesedlávají na motorové oře|foto: Jan Schlindenbuch