Kosmas

Kosmas ve Čtenářském deníku

Kronika česká (MP3)

O Kosmovi víme jen to, co nám sám prozradil ve své Kronice české (Chronica Boëmorum). Narodil se kolem roku 1045, základní vzdělání získal v Praze na škole při chrámu sv. Víta, dále studoval v Lutychu (dnešní Liège v Belgii) a patrně i na dalších školách západní Evropy. Do Prahy se vrátil někdy po roce 1082 a stal se kanovníkem, později děkanem svatovítské kapituly. Zúčastnil se cesty pražského a olomouckého biskupa do Mantovy a Mohuče. Někdy v té době se oženil s Božetěchou, s níž měl syna Jindřicha, který se stejně jako otec vydal na duchovní dráhu. Zemřel 21. října 1125 s největší pravděpodobností v Praze.

To, že o Kosmovi nevíme víc, není podstatné. Mnohá ze středověkých děl nemají autora vůbec. V tehdejším pojetí literární tvorby stál autor skromně v pozadí. Psaná tvorba tehdy vždy vznikala pro velmi úzký okruh intelektuálů.

Také Kosmas psal svou Kroniku českou pro své přátele, kterým jednotlivé knihy dedikoval, nicméně jeho kronika od počátku měla vysoké ambice – Kosmas v ní chtěl podat reprezentativní výklad českých dějin vědomě sloužící potřebám vládnoucí dynastie i pražského biskupství.

Rukopis Kosmovy kroniky

První historiografické dílo o dějinách českých zemí psal jako stařec, od roku 1119 až do své smrti. Psal jej v latině a držel se ustálených pravidel žánru kroniky. Kombinoval stručné záznamy se stylisticky vytříbeným historickým líčením. Kostrou Kosmovy kroniky je posloupnost českých knížat a pražských biskupů.

Své dílo rozdělil na tři díly podle hodnověrnosti pramenů, s nimiž pracoval – první idylicky zachycuje mytické dějiny podle „bájného vyprávění starců“, ve druhém čerpal ze zpráv očitých svědků a třetí díl psal na základě vlastní paměti a dovedl jej až do roku vlastní smrti.

Kosmas není nestranným historikem v moderním slova smyslu, jeho kronika je vyhraněným ideologickým konceptem českého národa – potomci praotce Čecha si sami za vládce zvolili Přemysla Oráče, praotce vládnoucího knížecího rodu. Podobně Kosmas posiloval kult sv. Václava a sv. Vojtěcha jako ochránců českého státu. Svou kroniku stylizuje s rétorickou dokonalostí římských klasiků a reprezentuje v ní myšlenkový svět evropského středověku.