Knihy prorocké

Slovo prorok dnes běžně navozuje představu někoho, kdo předvídá, prorokuje budoucnost. Proroctví v pojetí knih Starého zákona však spočívá v něčem jiném. Proroci nebyli prognostici, kteří by se zaměřovali na to, co, kdy a jak nastane, ale byli to lidé, kteří měli "vhled" do aktuální situace, ve které se oni nebo jejich okolí nacházelo, a do této situace zvěstovali Boží vzkazy. Nechtěli tedy uspokojit lidskou zvědavost, ale chtěli, aby jejich posluchači Bohu naslouchali a také ho ve svém životě poslouchali. V prorockých spisech tedy často nacházíme interpretaci soudobých událostí, které nejsou jen dějinné náhody (šťastné nebo nešťastné), ale jsou projevem Božího působení v dějinách. Rozpoznat Boží působení a zvěstovat jej, volat lid k nápravě, pokání, vidět určité události jako projev Božího soudu, bylo úlohou těch, o kterých se v Bibli mluví jako o prorocích.

Prorocké postavy dělíme na dvě skupiny. Tzv. proroci předliterární jsou ti, o nichž se zachovaly jen stručné zmínky nebo krátké příběhy, ale jejichž jméno nenese žádný spis Starého zákona. Je to např. Nátan za doby krále Davida nebo Elijáš a Elíša za doby krále Achaba. Proroci literární působí zhruba od 8. století př. n. l. a jejich jméno (či titul nebo funkce) je v nadpisu dané knihy. Jsou to Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel a tzv. Malí proroci.

Ještě je třeba upozornit, že židovský a křesťanský kánon se liší v tom, zda určité knihy počítá mezi knihy prorocké nebo výpravné (tak v židovském kánonu knihy tzv. Předních proroků - Jozue, Soudců, Samuelovy, Královské jsou v křesťanském kánonu zařazeny mezi knihy výpravné).

Starozákonní proroci