Když se kácí les... (sobota 19. července 2003)
"Můj dědeček říkal, že les je bůh," prohodil Nikolaj a dodal: "Dobře, že už je dávno po smrti a nevidí, co se s lesem děje teď." Společně se Sašou D. ze Suzunu a Zakourcevovými jsme seděli na břehu Obu, jedli čuž - osoleného a opepřeného syrového jesetera -, domácí špek, vejce a okurky a (střídmě :-) popíjeli vodku. Poprvé od příjezdu jsme nemuseli nikam spěchat. "Batůžky" už mají tři čápi černí.
"Vládne tu divoký kapitalismus," prohodil Saša a začal vysvětlovat, že těžba lesů je ohromný byznys. Jedna borovice "nastojato" přijde na 145 rublů; když se pokácí a rozřeže, stojí už 2500 rublů. S tímhle obchodem je samozřejmě spojena korupce. V nejnižších úrovních vypadá tak, že lesník, který má dohlížet na vytěžení deseti hektarů lesa, dostane láhev vodky, aby se nedíval, jak se kácí o deset hektarů víc. Ve vyšších úrovních už jde samozřejmě o víc - buď o peníze, nebo rovnou o život. Saša D. uvedl několik jmen místních lidí, kteří se kácení snažili zabránit, a byli nalezeni mrtví. Údajně sebevraždy; jeden z nich se například v autě střelil puškou do týlu.
"Když jsem se o to začal zajímat, zatelefonovali a připomněli mi, že mám hezkou dcerku..." říká Saša. "Víte jakou cenu má můj život? 250 dolarů. Můžou mě za ty peníze nechat zabít a ani pes po mně neštěkne." Pochopil jsem, proč nechtěl, abych ho jmenoval, a proč nás prosil, ať se nikde neobjeví jeho fotografie.
Kdysi se borovice, jejichž dřevo se používalo a dodnes používá jako stavební materiál (na otop je naopak nejvhodnější bříza), kácely jen za březnového úplňku, tedy všehovšudy čtyři dny v roce. Právě tehdy bylo jejich dřevo nejlepší a v Suzunu dodnes stojí dřevěné domy staré dvě stě a více let. Když se do jejich stěn sekne sekyrou, prý od tvrdého dřeva létají jiskry... I v sovětských dobách byla těžba údajně velmi přísně kontrolována a rabování lesů začalo až v 90. letech. Mnoha a mnoha místním lidem se to nelíbí - vesničané jsou na lese závislí a také mnozí lidé z města by rádi les zachovali pro své děti...
Nad Ob se přihnaly mraky a rozpršelo se. Všech osm se nás namačkalo do Nikolajova gazu.
"V červnu léto ještě není, v červenci už není," prohodil Oleg. Dal se už dohromady a je zas takový, jak jsme ho poznali loni. Překvapivě vnímavý člověk. Včera byl prověřit hnízdo, údajně čapí hnízdo, které na hromadě suché trávy našel za Obem jeden z taradanovských. Jak ale Oleg zjistil, jde o hnízdo volavek.
Zatímco pršelo, zapnul jsem v autě notebook a začal promítat obrázky z Africké a Nové odyseje. Pořád mi ale v hlavě ležela těžba lesů. Když jsme byli včera v Suzunu, místní úřady projevily překvapivý zájem o ochranu čapích hnízdišť (a podobné zprávy přicházejí i z Novosibirska). Jejich představa je taková, že lesy, kde čápi hnízdí, by měly být vyhlášeny za chráněné. Přinejmenším v hnízdní době by se v nich nemělo těžit. Po tom, co jsme se dozvěděli od novináře, začínám mít dojem, že čápi, které všichni viděli v televizi a četli o nich v novinách, by mohli být pro ochránce lesů dobrou záminkou, jak alespoň někde těžbu zkomplikovat... Čert se v tom vyznej... Každopádně jsem zvědav, jak se to bude vyvíjet dál - copak se asi v Suzunu dozvíme příští týden?
Déšť brzo ustal a ještě chvíli jsme poseděli. Pak jsme se vrátili do Ključiků, abychom si odpočinuli. Byly to náročné dny - jdeme se konečně pořádně vyspat.