Karel Stloukal: Historik v ohni války
Historik, polyglot hovořící devíti jazyky a autor dodnes oblíbené knihy o královnách, kněžnách a velkých českých ženách Karel Stloukal se za 1. světové války ocitl na srbské a posléze italské frontě. Jak vypadaly „nejstrašnější chvíle“ jeho života?
Sladký život vojenský
Karel Stloukal pocházel ze Zlína a historická studia absolvoval v Praze a na proslulém vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt. Jednoroční vojenskou službou prošel v letech 1908 až 1909 u 11. kumpanie 97. přímořského pěšího pluku v Terstu. Stloukal zde poprvé spatřil moře a už tady se rodil jeho zájem o italské a jihoslovanské reálie. Na rozdíl od jiných nepovažoval vojenskou službu za ztracený čas. Mohla mu třeba pomoci lépe pochopit válečné děje v minulosti. Jeho důstojničtí nadřízení také nebyli jen klasickými hloupými vojáckými typy. A ve volných chvílích zbýval čas i na pití istrijského trpkého červeného vína, obdivování středomořské přírody nebo na zpěv slovanských písní. Dařilo se i cestovat. Stloukal tehdy navštívil Miramar, Aquileu, Lublaň i půvabné Benátky.
Z Věčného města na vojenské cvičiště
Na konci vojny byl mladý historik jmenován poručíkem a ke studiu se tak vrátil ověnčen důstojnickými frčkami. V lednu 1914 byl poručík v záloze Karel Stloukal ve Splitu a Mostaru přezkoušen, zda je schopen služby ve zbrani. V tuto chvíli to byla jen epizodka v delším stipendijním pobytu v Římě. Vážnější komplikací, která vědeckou kariéru i naději na další pobyt v Itálii na čas zcela přerušila, však bylo vypuknutí války v létě 1914. Počátkem srpna se Karel Stloukal hlásil u svého 22. dalmatského pěšího pluku v Sinji u Splitu. Do bojů na srbské frontě však zatím nezasáhl. Vedl výcvik rekrutů v zázemí a působil i jako člen odvodových komisí.
Předehra s duněním děl
Situace se však pro Stloukala zdramatizovala v květnu roku 1915. Byl odvelen na italskou frontu a ve stejných místech, kde před pár lety obdivoval nádhernou přírodu v rámci základní vojenské služby, měl nyní poznat všechny krutosti války. Jedna z prvních věcí, co ho po příjezdu na osudové místo napadla, bylo vyzkoušet zapomenuté a rozladěné pianino, na které prý pak hrál celé odpoledne, aniž by se nechal rušit vzdálenou dělostřelbou. To ještě netušil, že se v prostoru blízké kóty 383 osobně stane přímým aktérem krvavé předehry mohutných bitev na řece Soče.
První bitva a nemytý Ital
Křest ohněm bitvy na sebe nedal dlouho čekat. Počátkem léta 1915 se poručík Karel Stloukal se svou jednotkou poprvé ocitl v přední bojové linii. Boje v okolí kóty 383 propukly 4. června a rakouské oddíly se zde snažily zabránit Italům v proniknutí na strategicky důležitý vrch Kuk a do Grgarské kotliny blízko města Gorica. Při různých přesunech v náročném horském terénu dokonce přemýšlel, že by si prostřelil nohu a vyvázl tak z přímého ohrožení života. Záměr neuskutečnil a kulky se mu prozatím vyhýbaly. Prvního zraněného viděl Stloukal 11. června a tento den se jeho mužům také podařilo zajmout prvního zajatce. Šlo o italského důstojníka, který se, dle Stloukala „čistě po italsku“, nejvíce styděl za to, že „ špatně vypadá, že je neumyt.“
Hrůzné divadlo u kóty 383
Následující dny byly pro mladého historika „nejstrašnějšími v životě“. Noční přesuny byly provázeny klopýtáním přes vyvrácené stromy a hory zmrzačených mrtvol nedávno zabitých vojáků. V první linii, skryt v chatrném zákopu, absolvoval Stloukal čtyři a půl hodiny trvající bombardování, které bralo zdravý rozum. Počítal první padlé přátele a vojáky z jeho vlastní jednotky, u nichž si vyčítal, že je poslal jako velící důstojník na smrt. Olupování mrtvých, zbabělost vlastního nadřízeného a strašlivá únava z nekonečného vyčerpání a nedostatku jídla a pití. To jsou jen některé z obrazů, které se tehdy Karlu Stloukalovi na bojišti naskytly. Naučil se prý tehdy usnout i v nejprudší palbě. Mělo se mu to ještě v životě hodit.
Na frontu už ne…
Když se Stloukal, vyznamenaný medailí Signum Laudis, v červenci roku 1915 konečně ocitl v Praze na dovolené, jeho návrat vzbudil mezi místními přáteli všeobecné nadšení. Mnozí ho už po otřesných zprávách z fronty pohřbívali. Během pobytu v zázemí laboroval s pochroumanou nosní přepážkou, s níž musel postupně několikrát na operaci. V listopadu byl i ve stavu nemocných povýšen na nadporučíka. V Praze nakonec Stloukal prodlel až do února 1916. Poté působil jako inspekční důstojník v malostranských Albrechtských kasárnách a pak v Prešpurku (Bratislavě) jako personální referent svého pluku. Provázen přízní lékařů byl pak opět prohlášen za nemocného a později za neschopného služby na frontě.
Z vojenských škol do víru historie
Od srpna až do konce války působil Stloukal jako profesor na nižší vojenské reálce ve štýrském Strassu. Samý konec války prožil jako vyučující na kadetce v Brně – Králově Poli, přičemž došlo i na styky s odbojem. Jeden z jeho přátel prý tehdy Stloukala napojil na brněnskou odbočku Maffie. Na kadetce byl dokonce krátce po vzniku Československa jmenován velitelem. Vydržel zde až do svého angažmá na ministerstvu zahraničí, ale především se mu brzo otevřela vysněná kariéra na poli české historické vědy. Mnohem později ho však bohužel čekaly i trpké zkušenosti s totalitními režimy. Nacisté jej na čas uvěznili v koncentračním táboře Dachau a komunisté mu znemožnili vědeckou práci. Je to již jiný příběh, ale k tomu, aby se s těmito strastmi vyrovnal, mu jistě dopomohla i drsná zkušenost z italského bojiště za první světové války.