Kanonáda malíře s ocelovým pohledem
Bylo to krátce před Vánoci v prvním roce Velké války, když hlídka v největším rakousko-uherském válečném přístavu Pule spatřila něco neobvyklého. Na mořské hladině se v místech, kudy do přístavu obvykle vplouvaly lodě, začaly kymácet bóje a voda podivně vířit. Okamžitě byl informován jeden z velitelů pevnostního dělostřelectva. Do přístavu se asi přes protiponorkové bariéry pokouší dostat nepřátelská ponorka!
Mladý poručík situaci obhlédl a ihned vydal povel k palbě. Dělostřelci mířili přesně a veliteli, který tak pohotově zareagoval, bylo za správnou reakci později uděleno vysoké vyznamenání, tzv. Leopoldův řád. Oním příkladným důstojníkem byl malíř a poručík v jedné osobě – Bohumil Kubišta.
„Podhorský hoch“ vyráží do Mekky umění - Paříže
Jeden z nejznámějších českých malířů Bohumil Kubišta byl prý mužem „přísně kreslené tváře a ocelově sivých očí,“ jak jej kdysi popsal F. X. Šalda. Pocházel z chudých „podhorských“ poměrů z Vlčkovic u Hradce Králové. Jeho ctižádost a pracovitost, stejně jako zaujetí malířstvím ho přivedly ještě ani ne dvacetiletého do Prahy, kde krátce studoval na Akademii výtvarných umění. Brzy zde ale pocítil podobně jako mnozí jeho později slavní spolužáci nutnost studovat malbu přímo v centru kultury, v Paříži. Kubištu tam silně lákal umělecký ruch a zrod nových směrů i velkých idejí. Šalda, s nímž se tehdy mladý umělec seznámil, mu poskytl určitý obnos, a i díky němu se tedy Kubišta mohl do vysněné „metropole nad Seinou“ podívat.
Z ateliérů i plenéru do kasáren v Pule
V Paříži Kubišta pilně studoval. Velmi ho zaujali staří mistři jako třeba El Greco a Delacroix nebo osobnosti nedávné malířské slávy jako van Gogh, Cézanne nebo Edvard Munch. Samotného Kubišty si už tehdy všimli Vasilij Kandinskij nebo básník Guillaume Apollinaire, kterého pobavila blízkost malířova jména s novým směrem kubismem. Ostatně Kubišta se také stal jedním z mnoha českých tvůrců, které tento způsob uměleckého vyjádření mocně zaujal. Po návratu do Prahy se mu však nedařilo se uchytit. Jeho velká plátna s vážnými tématy a pochmurným filozofickým sdělením zatím nenacházely bohaté publikum. A jelikož se nechtěl zpronevěřit tím, že by začal malovat líbivě a jednoduše, zvolil cestu zcela originální – vstoupil do armády.
Malíř ve válečném ohni
Služba v armádě se poručíku Bohumilu Kubištovi zpočátku nelíbila. Brzo se ale naučil umění podrobovat se vojenské kázni a zároveň neztratit vnitřní svobodu. Na začátku uvedená epizoda s nepřátelskou ponorkou svědčí o tom, že byl, na rozdíl od některých jiných uměleckých osobností, vojákem příkladným. Terčem palby jeho dělostřelců byla v onen prosincový den jedna z nejlepších francouzských ponorek jménem Curie.
Její kapitán dostal rozkaz napadnout hlavní rakouskou námořní základnu v Pule a potopit tam tři největší křižníky. Tento husarský kousek se ale nepovedl, i když se ponorce podařilo prorazit první ochrannou protiponorkovou síť. Plavidlo ale vzápětí, poté co vysunulo periskop, uvízlo v druhé síti, o jejíž existenci neměl kapitán tušení. Ponorka brzo o periskop přišla a osudově se zapletla. Právě její pokusy o manévrování upoutaly pozornost Kubištových mužů a jejich následná kanonáda ponorku těžce poškodila. V důsledku technických pochybení se francouzský kapitán nemohl s Rakušany spojit a vyjednávat o kapitulaci, a tak měla palba i z ostatních rakouských pozic smrtící účinky. Posádka ponorky ještě stihla opustit loď a poslat vlastní plavidlo ke dnu, ale dva její členové padli a těžce zraněný kapitán i s ostatními námořníky se ocitli v zajetí.
Smutný epilog
A jaké byly další malířovy osudy? Jeho přesná kanonáda jaksi mimoděk pomohla poměrně výrazně zkvalitnit rakouskou ponorkovou flotilu. Curie byla totiž po několika neúspěšných pokusech vyzvednuta, opravena a začleněna do rakouského námořnictva jako ponorka U 14. Stala se pak největší a nejrychlejší rakousko-uherskou ponorkou. Francouzská posádka prožila zbytek války v zajateckém táboře v Božím Daru u Milovic. Není divu, že malíř se stal už v době války terčem obviňování ze stran některých svých kolegů (například Josefa Čapka), že je „Rakušák“, doufá ve zničení francouzské kultury a že už ani pořádně nemaluje. Pokud ne všechna, tak poslední tvrzení je určitě nespravedlivé, neboť namáhavá služba u armády mu neposkytovala na malování tolik prostoru. Navíc Kubišta i tak stihl za války malovat a všechna plátna dodnes budí zaslouženou pozornost.
Krátce po vzniku republiky pak Bohumil Kubišta vstoupil do československé armády, která měla v tu dobu na Slovensku plné ruce práce s maďarskými bolševiky. Kubištova životní pouť však předčasně skončila ještě na podzim roku 1918 v podivné souhře náhod stejně jako u Guillauma Apollinaira, jeho někdejšího obdivovatele. Oba se nakazili španělskou chřipkou a jejich listopadová úmrtí dělilo přesně osmnáct dní.