Josef Svatopluk Machar: Vídeňská spojka odboje
Básník, autor Manifestu moderny, neúnavný kritik a kandidát na Nobelovu cenu za literaturu spolupracoval během 1. světové války čile s odbojem. V duchu hesla „pod svícnem je tma“ mu dodával cenné informace o plánech monarchie přímo z jámy lvové: z druhého největšího českého města - Vídně.
V době vypuknutí války žije Machar ve Vídni už dobrých 25 let a na svém kontě má slušnou řádku básnických sbírek, povídek i fejetonů. S děním doma je ale v úzkém kontaktu. Dopisuje si s Kramářem i Masarykem. Budoucího prezidenta pokládá nejen za přítele, ale dokonce jakéhosi zpovědníka. Proto, když Masaryk začíná rozhazovat sítě do zahraničí, je pro Machara spolupráce s formujícím se odbojem samozřejmostí. Dvakrát až třikrát týdně přijímá od sluhy ministra vnitra obálky napěchované tajnými informacemi. Shromažďuje je a jednou za čas dává do Prahy echo, že má „příspěvky“ pro časopis Nová doba. To je signál pro Beneše, případně redaktora Času Hájka, kteří materiál dopravují Maffii.
Kniha je vyprodána, bude až po válce
17. prosince 1914 vyráží Masaryk na zahraniční cestu do Itálie. Má se setkat se zástupci jihoslovanské emigrace. Netuší, že je sledován rakouským velvyslancem. Ten o Masarykově činnosti referuje do Vídně. Reakcí je příkaz k Masarykovu zatčení. Prostřednictvím ministerského sluhy se o něm dozvídá Machar a předem domluvenou šifrou informuje Masaryka: „Bohužel ti nemohu poslat knihy, kterou si přeješ, poněvadž jest vyprodána a ježto nové vydání možno čekati teprve po válce.“ Když pak s dalším varováním přijíždí osobně Beneš, doznává Masaryk, že vracet se je skutečně neradno. Začíná se tak jeho několikaletá pouť emigrací.
V dubnu 1915 zintenzivňují země Dohody jednání s Itálií o jejím vstupu do války – na té „správné straně“, ovšemže. Itálie si je moc dobře vědoma své atraktivity v dané situaci, a tak připojení k západním velmocem podmiňuje nemalými územními nároky. Francie, Británie i Rusko souhlasí. Ne tak Karel Kramář. Ten výsledek pokládá za více než nešťastný a rozhodne se jednat. S naivní představou, že může úmluvu zvrátit, se schází s italským konzulem. Kýženého cíle nedosáhne, zato se ale dostaví efekt jiný – o Kramářově akci se dozvídá policie, která nelení a informaci předává vojenským úřadům. 21. května je Kramář zatčen pro velezradu.
Co ukrývá koberec
Bohužel nestihne nikam odklidit svou osobní korespondenci, a tak začíná být dusno kromě jiného i kolem Machara. V půli června 1915 je u něj provedena domovní prohlídka. Zatímco policie převrací naruby obsah skříní a zásuvek, Machar se modlí, aby nikoho nenapadlo nadzvednout koberec. Prosby jsou vyslyšeny. Už za měsíc se ale odehrává nová, důkladnější razie, následovaná výslechem. Podnět zadalo nové pařížské číslo L’Independence Tchéque, kde se ku příležitosti pětistého výročí upálení mistra Jana Husa objevilo provolání k českému národu podepsané Macharovým jménem. Dotyčný se dušuje, že nemá nic společného s textem, ani s protirakousky naladěnými skupinami v zahraničí. Zatímco druhé tvrzení bylo evidentně nepravdivé, autorství provolání podle všeho popřel v souladu se skutečností.
Čilý policejní ruch kolem jeho osoby ale Machara od další aktivity neodrazuje. Neúnavně se pokouší shánět informace o tom, co monarchie kuje. Nepolevuje ani druhá strana, právě naopak. Koncem srpna je pozastaven časopis Čas, kam Machar léta přispíval a v zápětí je konfiskována jeho sbírka Krůpěje. To je však jen první krok – následuje zakázání Macharova díla vůbec. Slabou náplastí může básníkovi být nominace na Nobelovu cenu za literaturu. Zůstane ovšem neproměněná, skóruje Romain Rolland.
O odklízení senilního starce na Hradčany
V prosinci 1915 začíná proces s Kramářem a Rašínem. Machar je předvolán jako svědek. V rámci řízení vyplouvá na povrch dopis, který psal Machar Kramářovi v roce 1899. Více než nelichotivě, resp. velezrádně, se v něm vyjadřuje o císaři: „Budete vidět, že konec té celé fádní stařecké komedie bude sesazení. Sejde se Familieu-Rath a nějaké doktorské collegium musí potvrdit v memorandu, že starý pán je idiot, nu a pak mu budou Hradčany a Zákupy tak dobré, jako kdysi tomu dobráckému bláznu Ferdinandovi.“
Jediné, co Machara uchraňuje nejen od vězení, ale i od šibenice je skutečnost, že tvrzení z dopisu jsou v roce 1915 již promlčená. Je ovšem nasnadě, že se básník ocitá pod permanentním policejním dohledem. Čeká se na jakoukoliv záminku, která by Machara konečně dostala za mříže. Nachází se v již zmiňované sbírce Krůpěje. Po jejím opětovném a zevrubném prostudování jsou čtyři básně označeny za „závadné“ a Machar putuje do vídeňské basy.
Naštěstí básník, silný a houževnatý psychicky, ne už tak ale fyzicky, ve vězení nepobývá příliš dlouho. Propuštěn je už v červenci 1916. Vděčit za to může jak svému za mříži se rapidně zhoršujícímu zdravotnímu stavu, tak rakouské policii, která v hledání dalších a hlavně významnějších důkazů o Macharově protistátní činnosti notně polevila. Vězeňská eskapáda na nějakou dobu ukončuje básníkovu přímou spolupráci s Maffií. Z důvodu ochrany organizace i samotných spolupracovníků totiž platí pravidlo, že lidé jednou zatčení se po propuštění do jejích struktur už nevracejí.
Do Prahy, do parlamentu, do víru dění…
Nicméně už v květnu 1917 se Macharův podpis objevuje pod Projevem českých spisovatelů, adresovaným českému poselstvu na říšské radě a požadujícím, aby až bude otevřen vídeňský parlament, čeští zástupci vymáhali volnost shromažďování, odstranění cenzury a propuštění politických vězňů. Dopad prohlášení předčil očekávání – chování zástupců se po obnovení Říšské rady změnilo o 180 stupňů. A v červenci 1917 vyhlásil panovník amnestii pro politické vězně. S tím, jak se vyvíjí situace doma a gradují revoluční nálady, zraje v Macharovi rozhodnutí ukončit své letité Vídeňské angažmá a vrátit se domů. Děje se tak 13. května 1918, kdy je Praha ve víru příprav oslavy 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. Událost skýtá ideální příležitost k velkému řečnění. Nenechává si ji ujít ani Machar. Poté se na léto uchyluje do ústraní a píše. V říjnu už je ale opět v plné polní na řečnických tribunách. Po vyhlášení Československa se vrhá s vervou a optimismem do budování nového státu, neustává ale ani v novinářské činnosti. Je zvolen poslancem. A nejen to, v nové republice nastoupí na pár let i kariéru generálního inspektora československých vojsk.
