Josef Hasinec
Rok 1968 ho zastihl v hodnosti majora ve funkci zástupce velitele útvaru pro technické záležitosti. Po srpnové okupaci země vojsky Varšavské smlouvy veřejně vystoupil v rozhlase, kde odsoudil intervenci.Od roku 1991 působil jako zmocněnec pro odsun sovětských vojáků z Bohosudova.
Josef Hasinec se narodil 14. dubna 1927 v obci Ruská Mokrá na Zakarpatské Ukrajině. Vzhledem ke špatné ekonomické situaci rodiny musel už jako dítě pomáhat otci při práci v lese. Jednou, když šel v lese za otcem, aby se ho na něco zeptal, zasáhla ho špička padajícího smrku.
"Jen shodou okolností mě větve nezasáhly. Otec byl z toho vystrašený víc než já."
Podstatnou část svého dětství strávil u svého strýce Jana Spaského, který měl mlýn ve městě Usťčorná. V oblasti žila početná židovská komunita.
"Každý pátek jsem chodil Židům zapalovat svíčky na Šábes. Za to jsem dostával herink nebo nějaký ten bochánek."
V roce 1939 okupovala oblast maďarská armáda. Vzhledem k tomu, že strýc Josef Spaský (nevlastí bratr Jana) patřil k Sičovskému odboji, vykonali u nich ve mlýně Maďaři domovní prohlídku. Díky duchapřítomnosti babičky nenašli schované vlajky. Později, koncem roku 1940, pomáhal jednomu staršímu spolužáku a svému profesoru ze školy v útěku do SSSR. Oba měli smůlu. Spolužáka chytli ještě Maďaři a později zemřel ve vězení. Profesor Medvěď se na sovětské území dostal, ale bolševici ho poslali jako špióna do gulagu, odkud se již nevrátil. Během následného maďarského vyšetřování se naštěstí nezjistilo, kdo uprchlíkům pomáhal.
Během válečných let pracoval Josef Hasinec ve mlýně a v moderně zařízené truhlářské dílně svého strýce. Když se v roce 1944 přiblížila fronta, nařídili Maďaři všeobecnou evakuaci. Nedlouho před návratem z evakuace zajal Josef Hasinec v Neresnici, s klackem v ruce, dva ozbrojené maďarské vojáky.
"A najednou z ničeho nic, když jsme se už chtěli vrátit, koukáme, dva maďarští vojáci. Tak já jsem vzal klacek a protože jsem uměl maďarsky, vyzval jsem je, aby zvedli ruce. Oni byli tak vykulení, že okamžitě ze sebe shodili pušky a začali se klepat."
Brzy po osvobození celé oblasti se Josef Hasinec dozvěděl o existenci 1. čs. armádního sboru. Přes svůj nízký věk se do něho rozhodl vstoupit.
Po ukončení výcviku byl přidělen ke strážní jednotce armádního zásobovacího oddílu, se kterou podnikal zásobovací cesty do týlu. Později v Humenném pomáhal dvěma dívkám, které znal ze školy, zběhnout ze sovětské armády do naší. Tehdy jim zařídil úkryt ve chlívku u kasáren.
"Sověti je samozřejmě začali hledat. A hledali tak dlouho, až našli. Takže šly obě okamžitě na takzvanou "štrafnu" a poslali je za to na frontu. Pak hledali, kdo jim pomáhal. To se nikdy nedozvěděli."
Ačkoli zásobovací oddíl, u kterého Josef Hasinec sloužil, nebyl bojovou jednotkou, vojáci, kteří v něm působili, se přesto dostávali do velmi nebezpečných situací. Při dopravování nákladu až do bojových linií pro ně představovaly největší nebezpečí miny. Zásobovací vozy musely také přejíždět provizorně opravené nebo postavené mosty, přičemž hrozilo stálé nebezpečí, že mostní konstrukce nevydrží. V tvrdých bojích u Liptovského Mikuláše byl Josef Hasinec nasazen v rámci pěchoty jako samopalník. Během bojů byl omráčen výbuchem německého granátu a musel strávit týden v nemocnici. Druhé zranění ho postihlo u Prešova, kde byl lehce zraněn několika střepinami.
Válka skončila pro Josefa Hasince 1. května 1945 v Žilině, kde se při této příležitosti konaly bujaré oslavy. Po válce musel Josef Hasinec dokončit povinnou vojenskou službu, pak z armády odešel. Potom co vystřídal různá kratší zaměstnání a brigády, upsal se v srpnu 1949 na pět let do armády.
"Ještě jsem smlouval. Na tři roky to nejde? "Ne, podle zákona jen na pět let." Nakonec jsem byl v armádě přes dvacet let."
Sloužil nejdříve u 5. pěšího pluku TGM na Kladně, pak v Milovicích, v Plzni u 35. pěšího pluku, potom u čestné stráže pražské posádky.
"Tam jsme chodili vítat. Často jsme nevěděli, kam dřív skočit. Jestli na nádraží, na letiště, nebo na pohřeb."
Poté sloužil v Mostě a u technického útvaru v Liberci a v Bohosudově. Rok 1968 ho zastihl v hodnosti majora ve funkci zástupce velitele útvaru pro technické záležitosti. Po srpnové okupaci země vojsky Varšavské smlouvy veřejně vystoupil v rozhlase, kde odsoudil intervenci. Ve své řeči přímo hovořil ke svým bratrům, kteří tehdy sloužili v sovětské armádě:
"Nedopusťme moji drazí bratři, abychom stáli proti sobě se zbraní v ruce. Není k tomu žádný důvod. I když je malá pravděpodobnost, že byste zde byli, můžete se přesvědčit, že máme u nás pořádek, že máme tady klid a že skutečně jste takto v uniformách, se zbraní v ruce a s tanky u nás nevítanými, i když jste mými bratry."
Svoje vystoupení později odmítl odvolat, ačkoli mu to bylo nabídnuto. Na svém postoji k okupaci trval. V srpnu 1971 proto musel odejít z armády. Ještě předtím byl vyloučen z KSČ.
"Bylo mi čtyřicet tři let. Měl jsem tři děti, manželku. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání. Nakonec jsem se uchytil v Ústí v Mototechně. Postupem času jsem se z toho vylízal."
Od roku 1991 působil jako zmocněnec pro odsun sovětských vojáků z Bohosudova. Právě v kasárnách v Bohosudově došlo v lednu 1991 k tragické události, když při explozi ostré munice uvnitř tanku T-72A zahynulo sedmnáct sovětských vojáků.
V současné době plukovník Josef Hasinec zastává vedoucí funkce v regionálních i celostátních organizacích ČSBS, ČSOL a VSR.