Josef Bezdíček
V roce 2010 si připomínáme 100. výročí narození jedné z významných rozhlasových osobností: Josefa Bezdíčka (1900–1962). Patří k zakladatelům moderní a rozhlasově specifické režie dramatických pořadů.
Začínal jako herec. Po letech prvního brněnského angažmá – za svého bratislavského působení v letech 1928–1930, kdy založil slovenské dramatické vysílání (zvítězil v soutěži o slovenskou rozhlasovou hru) – promýšlel
vlastnosti rozhlasového projevu na základě inspirace němým filmem.
Roku 1932 nastoupil jako režisér do brněnské stanice a v rozhlase (později v Praze jako šéfrežisér) působil do roku 1959. V trojici s Daliborem Chalupou a Františkem Kožíkem pracoval na otázkách rozhlasové estetiky a svébytné rozhlasové dramatické inscenace. „Josef Bezdíček nalezl v rozhlase nástroj pro neokázalý, až matematicky promyšlený účin slova, zvuku a hudby při realizaci dramatu, a rozhlas v něm nalezl zakladatele a tvůrce české specificky rozhlasové režie,“ napsal o něm Dalibor Chalupa.
Vrcholem jeho brněnské režijní práce byla dnes již klasická inscenace původní rozhlasové hry F. Kožíka Cristobal Colón (premiéru měla 12. dubna 1934). V ní Bezdíček dospěl ke svébytnému rozhlasovému dramatickému tvaru na základě spojení různorodých, ale promyšleně volených zvukových výrazových prostředků. K maximálnímu estetickému a dramatickému účinku využil jak umělecké, tak dokumentárně publicistické metody – kromě hereckých dialogů a básnických monologů, sborové recitace, písní a balad neváhal využít např. prvky stylizované reportáže. Promyšleným střídáním různorodých dramatických prostředí a kombinací zvuku a slova se mu podařilo vytvořit zvukově dokonalou představu děje, která posluchače uchvacovala.
Z Bezdíčkových režií natočených v poválečném období:
Zejména jsou připomínány: pásmo Normana Corwina Bez názvu (1946), Ibsenův dvoudílný Peer Gynt (1948), Puškinův Jevgenij Oněgin (1953), Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy (1952), Veselé paničky windsorské (1955), Hamlet (1958) a Verhaerenův Filip II. Od roku 1955 se podílel na přípravě cyklu Nedělní divadelní večery, pro který připravil s drobnými úpravami celá představení Národního divadla, např. Ostrovského Výnosné místo (1952), Gorkého Měšťáky (1953), nebo Drdovy Hrátky s čertem (1954). Jeho poslední režijní prací v pražském studiu byla italská klasická inscenace Goldoniho hry Pan Todero Brumla aneb Starý protiva (1962). Jejího vánočního uvedení v rozhlase se však již nedožil.