Jóbův nářek a vyznání

Jób na to odpověděl:

„Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi? Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně jednat? I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně. Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami?

Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť. Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není. Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem. Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy.

Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom. Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka. Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu.

Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě. Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec. Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat.

Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády.

Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů.

Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?

Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!

Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.

Říkáte: »Jak ho chytit?« Ve mně prý je příčina všeho. Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného."