Jedová historie

1. prosinec 2011

Sokrates byl odsouzen k vypití číše bolehlavu. Kromě této rostliny z čeledi miříkovitých znala antika i mnoho dalších rostlinných jedů. K jejich sepsání a zařazení došlo ale až v roce 1813, kdy vyšla první toxikologická učebnice. O historii používání jedů jsme hovořili s docentem Petrem Klusoněm z Ústavu chemických procesů AV ČR.

Znalost jedů je opravdu prastará. Lidé se určitě jedy zabývali určitě i v dobách, kdy ještě nezapisovali své zkušenosti. A víme to právě z toho, že v těch starých zápisech informace o jedech máme.

V jaké době bychom mohli hledat počátky toxikologie?
Toxikologie není starý obor, první toxikologická učebnice vyšla v roce 1813 a napsal ji španělský lékař Mateu Orfila. V díle popsal účinky některých typických jedů.

Určitě se tedy jedy používaly v pravěku, starověku, renesanci...
Jedy se určitě používaly už v pravěku. Ono to slovo toxicita má svůj původ u prastarých kultur v oblasti Apeninského poloostrova nebo Mezopotámie. Pravděpodobně pochází od výrazu pro luk, který zněl toxon, a šíp, toxikon. Luky i šípy se vyráběly z tisového dřeva, tis se řekne latinsky Taxus baccata. Tam lze zřejmě hledat počátek těchto slov. Posléze se špičky šípů začaly trávit a k tomu se používal vývar z kůry a jehlic právě tisu červeného. Takže se tu v názvu spojil jak materiál pro výrobu luku, čili v jisté době bylo tisové dřevo synonymem pro luk, a zároveň byl tis červený synonymem pro jed.

Tis červený (Taxus baccata)

Jaké jsou doklady o používání jedů ve starověku?
Tehdy už byla znalost přírodních jedů velká, stačí si otevřít staré řecké báje a pověsti a tam skoro na každé třetí, čtvrté stránce najdeme nějakou zmínku o jedech. Třeba se tam dočteme, proč je v Africe hodně jedovatých hadů – proto, že tam kapala krev z uříznuté hlavy Medúzy a kam dopadla kapka jedovaté krve, zrodil se jedovatý had. Docela zajímavé bylo, když bojoval Herakles s Hydrou, to byla saň s mnoha hlavami. Jedna z nich byla jedovatá a tu Herakles musel setnout a zakopat pod kámen. Okolí toho kamene se však naplnilo krví Hydry a vznikl tak jedovatý močál. Herakles omočil v té krvi špičky svých šípů, které díky tomu byly jedovaté. Původy jedů jsou tedy v bájích poměrně absurdní. Nicméně jsou tam i odkazy na látky, které jsou dnes opravdu známy jako jed. Například pes Kerberos, když se dostal z podsvětí na sluneční světlo, tak se vyzvrátil. A na těch místech vzešla rostlinka, kterou známe jako oměj – a to je pravděpodobně nejjedovatější evropská rostlina.

A jaké jedy byly tehdy mezi lidmi?
V těchto dobách lidé příliš nerozlišovali mezi jedem a látkou, kterou používali k léčení. Také to slovo farmacon, které známe téměř výhradně pro léky nebo lékařské účely, označovalo tehdy jakoukoliv substanci, která měla nějaký prokazatelný biologický účinek. A teprve postupně se ustálila určitá představa, co je, a co není jed. A je zajímavé, že to trvalo docela dlouho. Teprve na počátku novověku, kolem roku 1515, Paracelsus řekl, že jedovatost nějaké substance závisí jen a jen na množství. Že látka, která je velice nebezpečná, může člověku zároveň prospívat, a látka, která je považovaná za bezpečnou, může člověka i zahubit.

Paracelsus se narodil v roce 1493, takže jsme se už přesunuli do novověku. Jak se změnil přístup k jedům v té době?
Lidé už účinky jedovatých látek celkem znali a používali je jak ve svůj prospěch, tak ve svůj neprospěch. Kdybychom se vrátili ještě nazpátek do té antiky, první použití jedovatých látek nebylo s cílem někomu ublížit, ale bylo to při lovu. Když jedovatý šíp zasáhl lovenou zvěř, i drobné zranění vedlo k jejímu úhynu. Lovec si pak pro zvěř došel, jed buď v té koncentraci pro něj nepředstavoval riziko, nebo se z těla za určitou dobu zase odboural.
Ovšem jak se poznání vyvíjelo, lidé začali jedy využívat v neprospěch svých nepřátel a začali se takto zbavovat svých protivníků. Historie starověkého Říma je protkána travičskými příběhy. Velice známý je třeba případ otravy císaře Klaudia, který zemřel zřejmě na otravu houbami, i když kolem události existují různé jiné teorie. Velice rozšířený byl právě oměj, který se používal tak rozsáhle, že císař Traianus vydal zákon, který říkal, že kdokoliv by měl tuto rostlinku na své zahradě, bude odsouzen k trestu smrti.

Logo

Římané postoupili hodně daleko, ale v renesanci bylo travičství dotaženo do úplné dokonalosti.
Přesně tak. Renesance je z dnešního pohledu obdobím, kdy se travičství dostalo na svůj vrchol. Jed nebyl složen jen z jedné složky, připravovaly se směsi z 10−15 složek tak, aby účinek jedu co nejvěrněji připomínal příznaky určité nemoci. Při tehdejších znalostech medicíny se těžko poznalo, zda ten člověk zemřel smrtí přirozenou, nebo nepřirozenou. Někdy ani jed nemusel způsobit úmrtí: velice často se třeba používal k eliminaci favoritek u krále. Když se to které děvče stalo oblíbeným, jed způsobil, že mu třeba během půl roku vypadaly zuby. Což samozřejmě vedlo k tomu, že jej král odvrhl a původní favoritka se dostala zpět na pozici, na kterou byla zvyklá.

Oměj šalamounek v Krkonoších

Jedy se dávaly do rtěnek − vědělo se například, že dotyčný vévoda políbí svou milenku a jed se přenese do jeho těla (ta dívka zemřela samozřejmě taky). Dávaly se jedy do rukavic – Jana Aragonská byla pravděpodobně otrávena Kateřinou Medicejskou, která jí zřejmě věnovala rukavice napuštěné prudkým jedem. Dávaly se jedy do paruk. Když byla oběť zvyklá si při listování knihou olizovat prsty, otrávily se rohy knížky. A prováděly se další, precizní postupy.
A udělám skok do současnosti, aby to nevypadalo, že jsme na tom extra dobře. Nejsme. Otravy třeba nejsou tak spektakulární, ale jsou zato hromadné. Totiž to, jakým způsobem zamořujeme životní prostředí a máváme nad tím rukou, to se nedá nazvat jinak než otrava. Za druhé světové války zemřelo na otravu 6 miliónů lidí, nacisté je vyvraždili v koncentračních táborech kyanovodíkem atd. To jsou příklady novodobých otrav. Takže novověk tomu všemu dal korunu v rozměru. Nyní sice klesl počet lidí, kteří jsou cíleně tráveni traviči, ale jsme ovlivněni jedy v životním prostředí.

Vraťme se ještě k travičství za renesance, kdy výsledkem byla záhadná úmrtí, nebo byla smrt přičítána konkrétní nemoci. Kdy byly poprvé tyto případy vědecky odhaleny?
Vědecké postupy jsou poměrně mladé, odhalení jedu nebylo dlouho prakticky možné. První uskutečněná zkouška, kterou můžeme považovat za opravdu exaktní postup odhalení přítomnosti jedu v organismu, se datuje až do roku 1836, čili podstatně později. Do té doby to byly jen spekulace. Kdybych to velmi zjednodušil – pokud se vedle oběti nenalezla lahvička s jedem, nedalo se dělat nic. Naopak, od roku 1836 se podařilo zcela eliminovat nejvýznamnější organický jed, který se skutečně využíval enormně, byl to oxid arzenitý, známý jako utrejch, otruch či otrušík. Podařilo se vymyslet zkoušku, která je velmi jednoduchá a velice přesná, jmenuje se Marshův test, a ta ukazuje, zda v podezřelém vzorku oxid arzenitý nebo vůbec sloučenina arzenu je, či není. To byl tedy začátek toxikologie − v dnešních dobách už není problém odhalit cokoliv v čemkoliv.

autor: Tamara Kocourková
Spustit audio

Více z pořadu