Jedeme na jih (pátek 12. července 2002)
Ještě ve středu v noci jsme získali další zajímavé informace o čápech černých. Profesor Sokolov z Krasnojarské univerzity ví o skalních hnízdech na mongolské hranici, v Tuvinské republice.
Ve čtvrtek dopoledne jsme se pak setkali ještě s Valerijem Ivanovičem Krivonogovem, náčelníkem ačinské ochrany přírody, který přijel do Krasnojarska. Ujistil nás, že jeho lidé budou hledat hnízda, i když zatím o žádném nevědí. Rozhodli jsme se proto vynechat Ačinsk, všichni jet nejprve do Abakanu a pak přes hlavní město Tuvinské republiky Kyzyl do Erzinu, až na mongolskou hranici. Z Krasnojarska je to vzdálenost o něco větší než z Prahy do Paříže :).
Včera vpodvečer jsme pronajatou dodávkou dojeli do Borodina, které leží nedaleko od Abakanu, a přespali u rodičů našeho průvodce, ornitologa Andreje Bajkalova. Borodino má asi dva tisíce obyvatel. Žijí v něm Rusové, několik Chakazů a Němci, kteří sem byli za války přesídleni z Povolží. Andrejův otec je Rus, matka Čuvaška. Oba jsou penzisté, takže mají jistý alespoň nějaký příjem od státu. Aby se uživili musejí ale chovat dvě krávy a další domácí zvířata a na zahradě vypěstovat co nejvíc plodin. Daleko hůř jsou na tom mnozí borodinští v produktivním věku. Místní sovchoz zbankrotoval a jeho zaměstnanci dostávají měsíčně jen 105 rublů, což vystačí na jednu cihlu chleba denně. Jak říkala Andrejova maminka, "alkaši" (alkoholici) proto začali krást. Ve vsi se za poslední dobu ztratilo pět koní a nějaké krávy.
Domácnost Bajkalovových je celkem dobře vybavená - je v ní televizor, lednice i sporák na plynovou bombu -, ale přesto jsme si připadali, jako bychom se ocitli o mnoho desítek let v minulosti. Jestli to bylo stísněnými prostorami kuchyně, nebo tím, že na stole bylo domácí máslo, domácí sýr a právě nadojené mléko, nevím...
V tuto chvíli, v pátek dopoledne, jsme v Abakanu, hlavním městě Chakázie, a snažíme se dozvědět něco o čápech na území této republiky. Největší naděje ale vkládáme do Erzinu. Snad se do Tuvinské republiky dostaneme...